|
|
 František
Koukolík,
neuropsycholog
Kant i Bentham, jak kdy
O morálním rozhodování si mnoho lidí myslí, že je do nás
vložili předci, bohové, nebo Bůh. Immanuel Kant (1724–1804)
považoval tato pojetí morálky za heteronomní, daná zvenčí. Sám
byl zastáncem morálky autonomní, chápané jako povinnost a
soubor pravidel plynoucích z apriorního rozumu vyjádřený
proslulým trojčlenným kategorickým imperativem. Soudobá moc
Kanta podezírala, že je ateista, a neměl to s ní jednoduché.
Kantovské morální rozhodování se označuje za deontologické.
Jeremy Bentham (1748–1842) spolu s Johnem Stuartem Millem
(1806–1873) měli za to, že morální je takové jednání, jehož
důsledkem je dosažení štěstí pro co největší počet lidí,
štěstí je přitom přítomnost slasti nebo nepřítomnost strasti.
Benthamovo a Millovo morální rozhodování se označuje za
utilitaristické.
Terminologicky praktické je označení kantovského
deontologického morálního rozhodování jako rozhodování
založeného na pravidlech. Pravidla říkají: „Tohle se smí, ono
nesmí.“ Morální je člověk, jenž pravidla dodržuje.
Terminologicky stejně praktické je označení utilitaristického
morálního rozhodování jako rozhodování založeného na
důsledcích. Důsledky tvého rozhodnutí jsou dobré, jsi tedy
morální. Důsledky jsou špatné, morální nejsi. Stejná úvaha
praví, že lidé, jejichž podíl na moci je malý, budou spíše
hledět na důsledky činů. Nespravedlnost tedy lze odhalit. Ale
co když se pravidla obrátí proti jejich zastáncům? Budou je
dodržovat dál?
A tak nastoupily experimenty.
V prvním pokusu se šedesát devět vysokoškolských studentů
nejprve seznámilo s dilematem středoškolačky, která se
rozhodovala o běžném problému. Své staré přítelkyni slíbila,
že jí s něčím pomůže. Jenže nová spolužačka ze třídy ji
požádala, aby s ní ve stejnou dobu šla do divadla. Má dodržet
slovo dané staré přítelkyni, nebo má být milá vůči nové
spolužačce a jít s ní?
Vzápětí studenti dostali k řešení slovní skládačku, která
vypadala jako křížovka. Čtvrtina slov křížovky měla vztah
k vysokému podílu na moci, byla to například slova kontrola,
vliv, moc, autorita. Další čtvrtina měla vztah k nízkému
podílu na moci, a to byla například slova podřízený, bezmocný,
závislý, podrobit. Zbylá polovina slov byla volena náhodně.
Téhle manipulaci se říká podněcování. „Usnadní“ automatické
nevědomé užití paměťových obsahů a lze z něho odečíst, zda
student má pocit člověka, jehož mocenský podíl je vysoký, nebo
naopak nízký.
Následně se studenti vrátili k dilematu. V jednom řešení část
studentů četla, že středoškolačka nabídku nové spolužačky
odmítla a dodržela slovo.
Ve druhém četla zbylá část studentů opak. Studenti, kteří
četli o odmítnutí, byli tázáni: „Předpokládejte, že byste
středoškolačce poradili, aby odmítla nabídku nové spolužačky a
dodržela slib. Proč by to měla udělat – co by v tomto případě
bylo nejlepším argumentem?“
Na otázku studenti odpovídali v devíti stupních: první stupeň
jednoznačně tvrdil, že spolužačka potřebuje pomoci, to je
utilitaristické, benthamovské řešení založené na výsledku, až
po stupeň devátý pravící „slib zavazuje!“, což je
deontologické, kantovské řešení založené na pravidlech.
Opačně byli tázáni studenti, kteří četli o souhlasu s nabídkou
nové spolužačky.
A opět odpovídali v devíti stupních od utilitaristického „nová
spolužačka potřebuje přátele, aby se necítila opuštěná“ až po
kantovské „je dobrým pravidlem někoho nového přivítat a chovat
se k němu přátelsky“.
Dopadlo to podle očekávání nejen v tomto pokusu, ale i ve dvou
experimentech dalších, v principu stejných, jen s odlišným
zadáním.
Studenti s vysokým mocenským skóre dávali přednost rozhodnutí
založenému na pravidlech, studenti s nízkým mocenským skóre
byli pro řešení založené na důsledcích.
Čtvrtý pokus dokázal, že studenti s vysokým mocenským pocitem
přesvědčení, že je správnější rozhodování založené na
pravidlech než rozhodování založené na výsledcích, jsou
ovlivnitelní – a to sami sebou.
Něco jiného totiž je být třetí stranou, pozorovatelem, jako
tomu bylo v uvedených experimentech, něco jiného je být přímým
účastníkem a muset se se všemi důsledky rozhodnout sám. Je to
podobné jako při průzkumech morálky a morálního chování.
Z toho, že lidé odrecitují zásady morálního chování, vůbec
neplyne, že se tak chovají.
V tomto případě se neprojevuje přesvědčení a znalost pravidel,
ale osobní způsob morálního myšlení.
V pokusu pátém byli opět studenti nejprve mocensky „nabuzeni“.
Pak četli morální dilema, které bylo předvedeno buď ve třetí
osobě, týkalo se tedy někoho jiného, nebo v osobě druhé,
týkalo se tedy pokusného jedince osobně:
„Přepokládejte, že někdo (vy sám/sama) hledáte nové bydlení
poté, co s ním (s vámi) majitel domu ukončil smlouvu. Jediné,
co si může dovolit (můžete dovolit) je městské bydlení, na
které se však čeká tři roky. Existuje však způsob, který mu
(vám) umožní seznam čekajících předběhnout.“
Dopadlo to podle opět podle očekávání.
Studenti, kteří se cítili mocní, rozhodovali na základě
pravidel – jestliže šlo o někoho jiného. Jestliže se však
jednalo o ně samotné, takže se pravidla obrátila proti jejich
zájmům, rozhodovali se dle důsledků a bez mrknutí brvy
„předběhli“. |
