|
|
 Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
Radovat se jen tak
Je to pravda, že každý vidíme svět jinak? Ovšem. Potvrzují to
vědci z oboru fyziky, optiky, vyšší matematiky, logiky,
biologie, anatomie, a také filozofové, malíři, architekti,
spisovatelé, psychologové a psychiatři. A přece je to
překvapující zjištění. Jak je to možné? To, co vidíme, jsou
jevy. Svět se nám nějak jeví. A každému jinak.
Vím, jak mě překvapilo, když jsem se poprvé dozvěděl, že
bolest se u člověka nedá změřit. Neexistuje žádné obecné
měřítko, třeba jako je metr uložený někde v Paříži. Každý má
jiný práh bolestivosti a nevíme, co konkrétní člověk cítí, jak
velká nebo malá je jeho bolest. Lékaři musí proto pracovat
s každým individuálně a zkoumat, o jakou bolest jde. Nakonec
stejně jen odhadnou, možná i podle sebe, jak silné léky mají
podat.
Ve filmu Léčba šokem Alain Delon v roli autoritativního lékaře
na klinice, kde omlazují boháče krví a orgány přistěhovalců,
nařizuje uklidnit silně rozrušeného pacienta: „Dejte mu pět
miligramů diazepamu!“ To jsem se musel zasmát. Jeden můj známý
bere takovouto dávku, když si chce v klidu popovídat
s manželkou. A to je skoro každý večer. V Americe vás ovšem
s tímto lékem zatknou hned na letišti, protože ho považují za
drogu.
Tak rozdílné jsou přístupy k bolesti, vyšinutí psychiky a
obecně ke světu vůbec. Jak se nám tedy svět jeví?
Známý filmový režisér mi vyprávěl, jak začínal. Měl plno
pochybností o práci u filmu, ale měl štěstí, že se potkal
s legendárním Martinem Fričem. „Pojďte sem,“ vyzval ho Frič.
„Podívejte se do kamery. Co tam vidíte?“ A začínající filmař
poctivě odpověděl: „Je tam herec, herečka a stojí spolu u
stolku s gramofonem.“ „No vidíte,“ vysmál se mu Mac Frič, „a
já tam vidím bílý mercedes!“ Toto poučení si vzal ten člověk
k srdci a stal se z něho brzy také slavný režisér. Vydělal si
velmi rychle na bílý mercedes a pak o svém bohatém uměleckém
životě dokonce napsal knihu a nazval ji Bílý mercedes.
Jestřáb letí nad krajinou a sleduje louky pod sebou. Náhle
zahlédne myš, svou potravu. Má tak přizpůsobené oči, že se
dokáže zaměřit na ubíhající myšku, zvětšit si obraz a
přiblížit si ho optikou svého oka, zoomem. Jestřáb vynalezl
zoom dávno předtím, než ho začali v Canonu montovat do
fotoaparátů. Tak vidí svět jestřáb.
Pan Tůma z Českých Budějovic, čtenář Týdeníku Rozhlas, napsal
do redakce dopis o tom, jak vidí svět. Skládá se prý ze dvou
skupin lidí. Jedni jsou inteligentní, chytří, optimističtí a
mladí, druzí jsou zlí, remcají u piva, jsou zapšklí a staří.
Jako důkaz pro své tvrzení uvedl publikované fejetony. Jedny
píše můj mladší kolega, druhé jsou „díla“ Petra Koudelky, to
jest moje. Ještě jsem nikdy nepsal fejeton nebo jeho část o
některém ze svých čtenářů. Až teď o panu Tůmovi z Českých
Budějovic. Jeho vidění světa se mi nelíbí, ale má na ně právo.
Jako dlouholetý novinář prohlašuji: Každý by měl poctivě říci
nebo napsat, jak se mu svět jeví. Jen tak budeme moci ve světě
jakžtakž žít. Je to přizpůsobené Churchillovo: Nesnáším vaše
názory, ale budu vždycky bojovat za to, abyste měl právo je
svobodně říkat!
Umiňuji si, že se doopravdy upřímně zamyslím nad podstatou
věci: svět se skládá ze starých-zlých a mladých-příjemných
lidí. Nebo ne?
Každý má možnost projevit svůj názor, říci, jak se mu jeví
svět.
A teď já! V poslední době jsem po internetu dostal řadu
pamfletů, kde autoři vypočítávají, o co jsme v posledních
dvaceti letech přišli. A řadu dalších, kde se píše, co nás
čeká. Vyšší daně, dražší chleba a benzin, vláda exekutorů.
Stěžují si svobodné matky, jedna z nich to řekla v televizi
panu Kocourkovi: Je to svinstvo! Vy nevíte, jak musí žít chudí
lidé!
Stěžují si rodiny s dětmi, většina lidí nedosáhne na průměrný
příjem. „Reformy“, které se chystají, se netýkají důchodců,
ale všech.
Lidé, kteří sedí v poslaneckých lavicích a ve vládě, vidí svůj
bílý mercedes. A je mezi nimi i hodně jestřábů, kteří honí
svou myš a zaměřují svůj zoom na nejlepší kořist.
Své záměry nedokáží zdůvodnit, o svých cílech a vizích raději
nemluví. Je symptomatické, že ti, kdo vládnou, nemají žádnou
vizi, žádný lidem srozumitelný program. A ti, kdo nevládnou,
bohužel taky ne.
Znám lidi, kterým se svět jeví ještě méně optimisticky. Sám se
považuji za uměřený střed. Bude to tím, že záměrně zavírám oči
nad miliony umírajícími hladem, nad lidmi bez pitné vody a bez
přístřeší. To jsou teprve věci, pane Tůmo! Jak říkají staří(!)
latiníci: Si tacuisses, philosophus mansisses. Kdybys byl
mlčel, byl bys zůstal filozofem.
Nejtěžší ze všeho je přijmout fakt, že každému se svět jeví
jinak. Umění na tom staví celou svou existenci. Život je peklo
a peklo jsou ti druzí, píše Sartre. Básníkovi se zdál sen, že
je motýl, a teď už neví, jestli je člověk, který sní, že je
motýl, nebo motýl, kterému se zdá, že je člověk.
Současná věda, zejména fyzika, došla možná ještě dál. Už
Planck tvrdil, že hmota vlastně neexistuje. Je to obrovské
nic, ve kterém se plácají sem tam jako nepatrné mušky atomy.
Máme teorii strun, kde všechno je srolované do nepatrných
spirálek, a paralelní vesmíry, kterých může být nekonečné
množství. To nejsou fantazie Julesů Vernů, ty zde záměrně
neuvádím, ale učebnicové texty. Hypotézy se mohou potvrdit,
nebo ne.
Ale to, že se svět jeví každému jinak, je hotová věc. Musíme
se s tím naučit žít. Jako se naučili ti před námi a budou
muset ti po nás.
Příslušníci minulých generací to uměli, jinak bychom tady
nebyli. Jak to dělali? Stanovili si pravidlo podle
převládajícího názoru. Protože převládající bylo po staletí
náboženství, určili si úkol: chválit Boha. Od Augustina
platilo: Jak má člověk přežít ve světě, kde se všechno jeví
každému jinak? Co má dělat? A odpověď byla dána: Chválit Boha.
Radovat se z Božího světa.
Potom, co zmizel Bůh z tohoto světa, zůstává jisté jen to, co
z toho zbylo: Radovat se.
Myslím, že pan Vladimír Tůma z Českých Budějovic má pravdu.
Měli bychom se radovat.
Radovat se jen tak. Tím nemůžeme nic zkazit. |
