|
|
 Klap,
klap, klap...
Děkuji všem svým „přátelům“ na Facebooku, kteří mi poslali
gratulaci k narozeninám, ač je vůbec neznám. Ozvalo se i
několik osob méně virtuálních, zavolali, a tím ve mně vyvolali
výčitky svědomí – komu já jsem letos vlastně při podobné
příležitosti zavolat zapomněl! Každý rok si v tento den
slibuji, že vytvořím veliký soupis výročí narození a svátků
všech svých blízkých i vzdálenějších příbuzných a přátel, ale
pokaždé na to zase zapomenu. Letos taky, i když jsem už
odkudsi vyhrabal starý nepoužitý diář, který by se k tomu
účelu mohl skvěle hodit.
Rozbaluji dárky. Nejpodivnější balíček otevírám jako první – a
hleďme, synek a snacha mi koupili metronom! Když tuhle
nevelkou dřevěnou krabičku ve tvaru třístranného jehlanu
otevřete, spatříte pružinu a na ní posuvné závaží. To se pak
nastaví, pružina se rozkýve a strojek počne pravidelně hlasitě
klapat a udávat tempo tak, jak si to přejete: largo,
andante,moderato, allegro...
Míval jsem něco takového jako malý, můj metronom se však
ztratil kdesi v hlubinách času, podobně jako řada jiných věcí,
které bych přece nikdy nevyhodil, ale stejně je už nemám:
dávné deníky či sešitky s poznámkami, hračky, dopisy, knížky,
kresby, hokejka, sbírka nálepek, dětství...
Klasický metronom už se dneska moc nepoužívá, člověk si místo
toho při natáčení hudby pouští do sluchátek klik, což je
většinou ne zrovna nejpříjemnější elektronické pípání, jež má
jedinou výhodu – není na snímku slyšet. Metronom by tam
rozhodně slyšel byl, a tak se v moderních, vesměs domácích
studiích vyskytuje většinou už jen jako dekorace někde na
poličce ve společnosti těl starožitných elektrických kytar z
počátku šedesátých let, prvních syntezátorů z let sedmdesátých
a možná i mezi sběratelskými kousky pionýrských magnetofonů.
Metronomy jako součást podobných aranžmá připomínají, že hudba
je ještě starší a že tu bude i tehdy, až nám vypnou proud
anebo nějaké viry definitivně rozežerou všechny počítačové
programy a vymažou se pásky a cédéčka. Potom bude stačit
otevřít ta dvířka, nastavit tempo, natáhnout strojek
vestavěným kovovým klíčkem a – klap, klap, klap...
Man Ray kdysi proslavil svůj metronom, když na něj přidělal
vystřižený obrázek oka a to ho pak pozorovalo v ateliéru při
práci. Nakonec originál rozmlátil a své dílo nazval
Nezničitelný objekt, jako důkaz, že myšlenka dobrého díla se
zničit nedá... Zkrátka metronom ho tehdy přivedl k rozumování
nad smyslem umění. Co od takového předmětu chtít víc?
Vratislav Novák se pro změnu počátkem devadesátých let
metronomem inspiroval k vytvoření Stroje času a ten se stal
jednou z nejprovokativnějších instalací na území Prahy: stojí
a tu a tam i odměřuje čas Pražanům z místa, kde se kdysi tyčil
gigantický Stalinův pomník. A jen čas ukáže, jestli ho tam
nenahradí zase něco jiného...
Dívám se na svůj dárek, potěžkávám ho, zjišťuji si, že byl
poprvé zkonstruován jistým Janem Nepomukem Mälzelem ve Vídni
počátkem devatenáctého století na popud samého Beethovena a že
na něm lze nastavit tempo od 40 do 210 úderů za minutu, ale
zatím mě k žádnému velkému dílu neinspiroval. Snad později,
říkám si a pustím se do rozbalování dalších dárků – svetr,
stojánek k počítači, nějaké dobroty...
Z mého pokoje se do celého bytu line pravidelné a uchu
lahodící dřevěné klapání metronomu. Tempo je nastaveno, končí
zase jedny narozeniny a bůh ví, kolik jich ještě bude. Měl
bych jít něco pořádného dělat.
Jan Burian, písničkář a publicista |
