|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
A máme po bledulích…
Je tomu tak, milí čtenáři, bledule zatáhly své semeníky zase
pod zem, mají vysemeněno a co budou dělat zas celý ten další
rok, třeba o letních prázdninách – bůh suď. S počínajícím
jarem se – těše se dobrých pár týdnů napřed – vypravuji na
místo vzdálené pár kilometrů od naší chalupy, kde se podél
horského potoka na pouhých několika arech rozprostírá taková
malá rezervace chráněných bledulí. Cítím přitom snad jakési
zadostiučinění, že bují tam, kde bujely i loni, což v dnešní
době vlastně obsahuje i jistou příměs obav, budou-li bujet tam
i napřesrok. Ony samy ze své vůle by tam jistě zase koncem
března vyhnaly do květu, leč vědí ony, co zamýšlí král
tvorstva, personifikovaný třeba nějakým developerem,
projektantem dálnic či snad všemocným hejtmanem? Anebo je to
tak, že je to naopak, že bledule tu budou, a my tu nebudem?
Oba případy by daly za pravdu obavám z hloupých změn. Jejich
hloupost často nazřete právě podle toho, že jsou iniciované
shora, v intencích moci, že jde o změny voluntaristické,
naoktrojované, vzešlé z pocitu něčí – navíc přečasto jen
krátkodobé – moci.
Ukázalo se kupříkladu, že letní čas jest pitomost. Leč ten sám
o sobě zatím snad ještě nikomu neutrhl uši, jak říká moje
žena. Ukázalo se však, že pitomostí byla kupříkladu i válka o
dědictví habsburské, stejně jako třeba válka ve Vietnamu,
abych hezky korektně zůstal v daleké minulosti. Anebo třeba
kuponová privatizace. Že to nebyla ani tak pitomost, jako
naopak spíše vyčůranost? Ano, leč opět: požehnaná shůry, bez
patřičné protekce by přece nešlo udělat z masy ťulpasy. To je
to, co říkám! To, co přijde shůry, od zlého jest. Takových
podivných determinací bychom nahledali! Třeba dálnice přes
Středohoří se časem ukáže jako pitomost, kdo ví, já to vím už
teď, a tamějších bledulí se nikdo neptal. Je to s nimi ostatně
těžké: mluvit na mikrofon odmítají, a i kdyby sebelépe
formulovaly, komu by se chtělo podchycovat jejich svědectví
jaksi in situ, na jejich provlhlých stanovištích. Netýká se to
ovšem jenom bledulí: kdykoli se objeví nějaký ten názor či
spíše protinázor na věc od lidí „zezdola“, jakkoli této věci
znalých, třeba od vědců nebo umělců (míním jimi ovšem skutečné
tvůrce, kteří se skrze své dílo dokáží vyjadřovat ke stavu
světa, nikoli všelijaké komerční šmíráky), vždy se na druhé
straně pomyslné barikády najdou všelijací poradci,
přisluhující odborníci úzkých kontextů, kteří svým mocným
chlebodárcům dopomohou tuto věc všelijak relativizovat, či jak
se dnes říká: smáznout, zamést, odmávnout. Rady lidí skrze
poznání chytrých, citlivých a vnímavých, ke světu pozorných a
za něj zodpovědných bývají dnes se srdečnou bohorovností
oslyšeny, myšlenky leckdy hluboké jsou bryskně odmítnuty
plytkostí floskule.
Shodou okolností měl jsem minulý týden rozečteno několik spíše
oddychových knih, námětem i tématem jako obvykle zcela
nesouměřitelných. Společným jmenovatelem jim bylo snad jen to,
že byly napsány před více než šedesáti léty. Jmenovitě:
Pražský pitaval Egona Ervína Kische, Českou zvířenu Julia
Komárka a monografii Stará Praha Zdeňka Wirtha. O Kischových
uměleckých reportážích se jaksi a priori předpokládá, že
nestárnou, občas to však platí i pro publikaci
populárněvědeckou, jaká – alespoň v Komárkově případě – nebyla
podle soudu současných odborníků „v mnohých ohledech dodnes
překonána“. Aktuálnost, skrytá v oněch knihách, na mne dýchla
až nečekaně. Zatímco takový Kisch již počátkem třicátých let
minulého století varuje před soudobým přívalem pokleslé
literatury, najmě „krváků“, jež jsou dle jeho bohaté
kriminalisticko-reportérské zkušenosti zejména v případě
mladých čtenářů nepochybnou inspirací příštích skutečných
zločinů, profesor Komárek o pouhé desetiletí později z výšin
své tehdy nezpochybnitelné autority zoologa a odborníka ve
vědách lesnických varuje před ničením přírody pod záminkou
jejího „okrašlování“, jež napáchává více škody než holožír.
Sám název knihy Wirthovy pak obsahuje i její kritické téma:
Prahu mršenou tehdejšími developery, jakkoli se jim v jeho
časech říkalo jinak či spíše neříkalo nijak. Změnilo se
v tomto smyslu od Wirthových časů snad něco, režim nerežim? A
od časů Kischových a Komárkových? Pravdou je, že krváky o
poznání zkrvavěly, tvářnost civilizace takto ještě zošklivěla
a naopak: příroda je doposud „okrašlována“ natolik důsledně,
že se namnoze stává něčím na způsob zábavního parku
postmoderní ražby.
Chceme-li nalézt výraz ducha současné doby v obsahu
všelijakých petic nespokojených občanů, vyvstává nabíledni: O
poznání více jich dnes nachází a nabízí řešení podstaty
problému spíše v tom stav věcí neměnit než změnit. Připadá mi
proto, že ani ne tak navzdory těm, kteří z výše své moci
prosazují změny, ale spíše jejich vinou je paradoxně svět
stále stejný, stejně vepsí. Špatná je představa naší
budoucnosti bez bledulí, a to právě proto, že bledule se mohou
obejít bez nás. Jde o to, že my sami se zatím, zdá se,
neobejdeme bez jara... |
