|
|
 Ivan
Němec, publicista
Paměť je nepostradatelné dobro
Již několik let nabízí stanice Vltava každý všední den
půlhodinové vypravování, jež tvoří cyklus Osudy. Vzpomínky
významných a zajímavých osobností své posluchače málokdy
zklamou, neboť obvykle přinášejí příběhy, z nichž by klidně
mohla vyrůst napínavá kniha plná dějových zvratů nebo
pětiaktové drama, u něhož někdy vlhnou oči žalem, výjimečně i
smíchem.
Platí to i o memoárovém vyprávění Eriky Bezdíčkové, které pod
názvem Odhalené vzpomínání připravila redaktorka brněnského
studia Českého rozhlasu Olga Jeřábková. Poutavý výklad, jenž
na Vltavě zazněl v půli března, přiblížil krutý příběh
židovské dívky narozené na Slovensku, která se již v dětství
musela naučit rozumět obsahu slova antisemitismus. Ve třinácti
letech prožila transport do Osvětimi a smrt svých nejbližších,
přežila koncentrák i pochod smrti, dočkala se osvobození a
zažila pocit prázdné samoty při návratu do poválečného
Československa, z něhož se musela opět sama prodrat k novému
životu. Eva Bezdíčková (narozená v roce 1931) vypráví svým
krásně zabarveným hlasem klidně, plynule, přesně a věcně onu
dávnou a strašnou historii děcka, jež ve špíně, hladu a dřině
koncentráku vyrostlo v dívku, která záhy po osvobození kývne
ve svých šestnácti na první nabídku k sňatku a v sedmnácti
porodí dítě, aniž do té doby stačila pochopit, co je láska a
jak přicházejí děti na svět. Z líčení hrůz nezazní
jediná prázdná fráze, z její čisté české řeči, lehce kořeněné
moravismy, se neozve tón falešného patosu. Svůj životní příběh
nedramatizuje, protože každá jeho epizoda je sama o sobě
silným dramatem. Když z jejího vypravování vyvstávají
jednotlivé obrazy, můžeme se jen ptát, který je strašnější.
Zda je to dobytčí vagón přecpaný lidmi a plačícími dětmi tak,
že ti, co cestou zemřeli, neupadnou, a žijící se několik dní
nedostanou ani k jedinému kýblu, určenému pro lidskou potřebu.
Je-li to zoufalství z věčného hladu a trvalá zavšivenost
zažraná do celého těla anebo černý obraz rampy, na níž při
třídění transportu „musela maminka odejít na stranu smrti a já
na stranu života.“
Než Erika Bezdíčková našla štěstí a klid trvalého domova,
procházela i po okupaci ještě dlouhou cestou plnou výmolů.
Trpíc výčitkami, proč ona jediná přežila, zatímco celá rodina
je pryč, toulala se měsíce bez domova a záhy poznala, že
ústrků za svůj původ se nezbaví ani v době nové poúnorové
ideologie. Své první manželství s mužem, z něhož po roce 1948
vyrostl komunistický pohlavár, řešila rozchodem. Teprve když
získala místo cizojazyčné hlasatelky v Československém
rozhlase Praha, kde se poznala s řadou známých osobností,
k nimž patřil například Arnošt Lustig, začalo k ní zvolna
přicházet štěstí a spokojenost. Na počátku šedesátých let
přesídlila do Brna, kde šťastně žije dodnes.
Je dobře, že její živé kultivované vyprávění Olga Jeřábková
zachytila, protože paměť vzpomínek je určena těm, pro něž by
zlo minulosti mělo být nepostradatelným pramenem, z něhož je
třeba čerpat pro dobro budoucnosti. |
