|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Lidičky, tady osamělý človíček!
Redaktor Magazínu DNES se mě onehdá zeptal, jestli lidé nejsou
čím dál infantilnější. Měl na mysli ty, kdo používají
zdrobnělinky jako lidičky, človíčci, štěstíčko, nabídečka, ale
i dolevíčka či dopravíčka (což prý říká jistý zdrobňující
taxikář). Měl rozepsán článek o zdrobnělinách a zajímalo ho
posouzení psychologa.
Mám pochopení pro to, jak žvatlají maminky kojenců, a to nejen
s kojenci, ale také s dalšími maminkami kojenců. Je to mluva
živočišná. Někdy by sice toho žvatlání mohlo být míň – sám
jsem nikdy malému synovi neřekl „papat“, natož „papinkat“,
říkám jen „jíst“, ale proti gustu žádný dišputát. Snad jen, že
když žena dlouhé měsíce mele o prdících a o mimískovi, ztrácí
erotické body. Ale v komunitě podobně stižených žen a na
evolucí vyhrazený čas je to jedno. A pro děti záhodno:
kojenci, batolata a předškoláci potřebují pravidelné porce
citu! Takže jsem se zdrobnělin zastal: jsou to nosiče něžnosti
a „toho hezkého“ v nás. Do slov i jindy vkládáme cit. Když
máme vztek a chceme ho vykřičet, náš jazyk zvulgární. Když se
zamilujeme, mluví většina z nás také jinak než normálně. Tak
se i rozněžňujme.
Zdrobněliny mohou informovat o tom, že máme dobrou náladu.
Nejenom naše okolí. Nezapomeňme, že to, jak mluvíme, nás
zpětně ovlivňuje. To, jak se slyšíme, je pro nás důležité.
Informace míří rychlou neurodráhou nazpět do mozku a v něm se
zlepšuje nebo zhoršuje nálada. Vždyť si ji vytváříme sami.
Z velké části i vlastními slovy. Říkáme-li, že jsme
„v pohodičce“, zvyšujeme pravděpodobnost toho, že v pohodě
budeme. Jen ať si tedy lidé objednávají presíčka a zákusečky.
Když jim to udělá dobře...
Částí komunikace se také „jen tak“ bavíme. Nemusíme být nutně
infantilní, můžeme být rozpustilí a hraví. I když uznávám, že
čeho je moc, toho je příliš. Tak jako od báboviček na
pískovišti je daleko k sexu, jsou i muži človíčci na hony
vzdáleni tomu, aby nám imponovali nebo působili silně. Ano,
někteří lidé jsou… infantilní. A tím nepřitažliví.
Podívejme se ale, jak a čím jsme infantilizováni! Dětinskými
pořady v televizi, marketingovými akcemi, politiky. Kdo
všechno se k nám chová tak, jako bychom byli nesvéprávné děti,
které má poučit nebo zabavit? Část lidí nedospěje k opravdové
dospělosti, je závislá, dětinská. Baví se hloupostmi
v mobilech, hraje online hry.
Ještě se pan redaktor ptal, jestli v sobě ti lidičkující
nepotlačují skrytou agresi. To byla dobrá otázka, protože tomu
tak může být. Máme na to teorie o konverzích a o „pravém
opaku“. Mezi zdrobňujícími se vyskytují protivné rodičovské
typy, které říkají: „Takhle to, hošánku, nepůjde.“ A osoby,
které se bojí zkritizovat, dupnout si, a místo toho jen
zafňukají: „To od tebe bylo pitomoučké.“ Ale nehledejme ve
všem opak! Říkáš, že mě miluješ? Tak to mě jistě nenávidíš!
Takhle bychom v ověřování reality zabloudili. Zdrobnělina jako
skrytý kus agrese je jen jedním z možných výkladů. Člověk může
skrývat také nepohodu, smutek, depresi nebo i něhu. Naschvál
ji „shodí“, naschvál je rozpustilý, protože se stydí ji
přiznat. Nehledejme za vším hněv.
Třeba se cítí zdrobňovačky a zdrobňovači často sami, opuštění.
Ty maminky na mateřské, nad bábovičkami na pískovišti: myslíte
si, že by tolikrát nechtěly být radši v práci, kde by mohly
mluvit s dospělými lidmi – dospěle? A nejsou některá slovíčka
náplasti a náhražky?
Anebo jinak: Když zůstaneme u toho, že si budeme přát „trochu
štěstíčka a zdravíčko“, přijdeme rychle na to, že všechno si
slovy nezařídíme. |
