|
|
 Dvojí
tvářnost Michala Pěchoučka
Jeden z nejvýraznějších výtvarných tvůrců a experimentátorů
mladší generace, držitel ceny Jindřicha Chalupeckého,
performer, fotograf a videoartista Michal Pěchouček
(1973), vystavuje do 6. června své dílo v obou patrech
pražského Domu U kamenného zvonu. Výstava, nazvaná
Hodiny v umění, je koncipována dosti kontradikčním
způsobem, jakoby v rozpětí mezi dvěma formovými póly. Zatímco
prvá část, či „tvářnost výstavy“, instalovaná v gotickém patře
budovy, je determinována Pěchoučkovou fascinací technickými,
formálními a zobrazovacími prostředky filmového a
fotografického média, tu druhou, v patře renesančním, vytváří
cyklus „prošívaných“ obrazů s názvem Time for Bed. Instalace
se tak stává poněkud dialektickým dialogem mezi dvěma
odlišnými výtvarnými médii, vytváří svého druhu příběh, jehož
je zároveň autorskou reflexí až dezinterpretací. Odlišnost
autorského pojetí obou výstavních pater je zároveň časovým
vyjádřením dvou „hodin v umění“, ve filmu i v závěsném obraze.
Výrazem oné „filmové části“ je tematizovaná práce
s filmogramy, vytvářenými z kontaktních fotografií a
inverzních fotografických filmů. Pro upřesnění: Pěchouček
chápe filmogram exaktně coby minimální viditelnou jednotku
filmu, políčko na filmovém pásu. Výrazově kontradikční,
„obrazovou“ část pak určuje zdánlivě tradiční pojetí formátů
závěsných obrazů, ve skutečnosti však asambláží v podobě
textilních reliéfů. Ty jsou strojově vyšity podle
fotografických předloh, včetně začlenění detailů z látek
lůžkovin, pyžam a nočních košilek na způsob ready made.
Výsledek se jeví být projevem psychologicky podmíněného,
myšlenkově odvážného, zároveň racionálního i senzuálního
přístupu, objevného v tématu a přitom v jistém smyslu
navazujícího na starší modernistické experimenty.
Snad lze říci, že zatímco filmařsko-fotografickou částí
výstavy Pěchouček skrze surogát tradičního filmového pásu
kontempluje, zaobíraje se jím povýtce minimalisticky ve
vztazích seriálnosti a maximálního oproštění motivu, ve druhé
části se prostřednictvím posloupnosti obrazových výjevů
spících, souložících či ke spánku se ukládajících figur
vyrovnává s tématem hlubiny bezpečí či naopak sexuální
excitace, jež ono „postelové téma“ přináší. Míním, že ve
skutečnosti jsou ony dvě části sobě navzájem výrazově bližší a
významově propojenější, než se na prvý pohled zdá. V obou jde
totiž o ohledávání možností či o pokus maximálního vzdalování
se základním charakteristikám média, ať je to film a
fotografie na jedné straně či závěsný obraz na straně druhé.
Celá výstava pak má svou – do jisté míry zcizující – pointu.
Satirou sui generis sociálně výlučného světa vernisáží a vůbec
současného výtvarného „cvrkotu“ se jeví být loutkový film
Pavla Švece, v němž se ocitáme na fiktivní vernisáži právě
oněch Pěchoučkových „prošívaných obrazů“, přičemž jedna
z loutek odkazuje právě k autorovi samému…
Jaroslav Vanča, výtvarný teoretik
|
