 Jiří
Bělohlávek,
dirigent
Kde se zrodila myšlenka svěřit provedení zahajovacího koncertu
letošního Pražského jara právě Symfonickému orchestru Pražské
konzervatoře?
Jak už se to někdy stává, myšlenka svěřit provedení
zahajovacího koncertu festivalu Pražské jaro Symfonickému
orchestru Pražské konzervatoře vznikla jaksi náhodou při
přátelském rozjímání s ředitelem festivalu Romanem Bělorem,
zprvu jako pouhý bonmot při úvahách, jakým způsobem by mohlo
Pražské jaro přispět k oslavám slavného výročí ještě
slavnějšího hudebního učiliště. Úsměvný nápad ale zapustil
kořínek, a když se mi o tom pan Bělor vyprávěl a zeptal se,
zda bych měl chuť něco takového zaštítit svým jménem a já jsem
spontánně souhlasil, začal celý projekt dostávat realistické
rysy.
Jedním z předpokladů úspěšného završení této myšlenky jistě
byl pečlivý plán příprav. Jaká byla vaše přání stran celého
tohoto procesu?
Vyslovil jsem podmínku, že by vlastní zkouškové přípravě před
koncerty musela předcházet alespoň pětidenní intenzivní
pracovní perioda v dostatečném předstihu, aby bylo možno
reálně zhodnotit šance na úspěšné provedení, tedy vlastně
jakýsi workshop – soustředění všech účinkujících, pokud možno
vytržené z „normálního“ režimu studentů. Měl jsem představu
internátního pobytu někde mimo Prahu...
Proč právě Polička?
Nápad uspořádat soustředění v Poličce vyšel z hlavy muže,
který má na starosti předmět Studium orchestrálních partů ve
smyčcových třídách na Pražské konzervatoři – pana profesora
Křižanovského. Ten věděl ze své činnosti komorního hráče, že v
Poličce je krásný Tylův dům, budova neobyčejně moudře
postavená a ve výborném stavu, s velkým sálem vhodným ke
zkoušení a hlavně s paní ředitelkou Báčovou – dámou nadšenou
pro hudební umění a jedním z těch vzácných lidí, kteří nikdy
neřeknou, že něco nejde, nýbrž vždy hledají možnost, jak by to
jít mohlo. Asi před rokem jsme do Poličky jeli na prohlídku a
domluvu všech podrobností a za krátkou dobu bylo jasné, že
lepší partnery nemůžeme nikde jinde nalézt.
Během soustředění jste se však s orchestrem nevěnoval pouze Mé
vlasti, ale nazkoušeli jste i další skladby, které následně
zazněly na tamějším koncertu.
Chtěl jsem co nejlépe využít sil maldých hudebníků, dostatečně
je seznámit s náročností úkolu a současně udržet jejich
pozornost a kondici. Nejdůležitějším kritériem pak bylo,
abychom vytvořili takovou atmosféru, která by jim podpořila
sebevědomí, a aby je práce a kontakt se skladbou těšily. Proto
jsme do týdenního soustředění zahrnuli také koncert pro místní
posluchače v Poličce, do něhož jsme zařadili kromě dvou básní
z Mé vlasti – Z českých luhů a hájů a Šárky – ještě další
skladby, které jsme nastudovali přímo na místě. V programu
koncertu tak zazněla ještě Serenáda pro housle a violy
poličského slavného rodáka Bohuslava Martinů a Romance pro
housle a orchestr Antonína Dvořáka, v níž se blýsknul svým
krásným tónem a bohatou hudebností koncertní mistr orchestru
Jakub Fišer.
V čem spatřujete největší úskalí interpretace Smetanova díla?
Myslím, že největším úskalím, ba řekl bych přímo pastí je
fyzická náročnost Mé vlasti. Každý instrumentalista, ať je to
hráč dřevěných nebo žesťových dechových nástrojů, bicista nebo
člen smyčců, si sáhne na dno svých fyzických sil. Je zapotřebí
kromě všech ctností orchestrálního hudebníka mít ještě i
schopnost takového rozvržení sil, aby celý oblouk
devadesátiminutového cyklu mohl být interpretován nejen s
naprostou spontánní intenzitou, ale i s dostatečným
strategickým nadhledem.
Kdybyste měl porovnat tuto zkušenost s prací s „dospělým“
orchestrem, v čem byste nalezl největší rozdíly?
Nevolil jsem žádný zvláštní přístup k mladému tělesu – snad
jedině časové rozvržení zkoušek, které volilo kratší časové
úseky v početnějších frekvencích –, ale pracoval jsem se
stejnými nároky, jaké kladu na profesionální orchestr.
Čím vás mladí konzervatoristé mile překvapili?
Nejvíce svojí všeobecnou kultivovaností a noblesou.
Pavel Trojan Jr., publicista
Foto Zdeněk Chrapek a archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 3. května. |
