|
|
 Věra
Nosková,
spisovatelka
Ztracení a zklamaní
Dítě bývá opečováváno, chráněno, milováno a vtiskne se mu
plíživě a nevyvratitelně do duše, že když se bude pěkně chovat
a slušně „volat do lesa“, přijde žádoucí pohlazení, pochvala,
zdvořilé z lesa ozývání. Odchováni pohádkami, kde bývá dobro
neúměrně odměňováno a utrpení dojde bohaté satisfakce, kde se
paskřivci na konci rozplynou, zkamení nebo jsou odneseni do
horoucích pekel, máme vypěstované podvědomé očekávání, že tak
to správně má, musí být i v realitě! Budiž, místo pohádkového,
většinou neschopného krále, máme nevýkonný, zadlužený stát,
namísto rozmarných princezen missky a krásky šoubyznysu, místo
princů bohaté podnikatele nebo prvoligové hráče fotbalu a
hokeje, nepodplatitelné nadpřirozené bytostí trestající zlo
nahradil omylný soudní aparát a lokajové se skrývají za jinak
pojmenovanými funkcemi, ale stále patří do blízkosti
panovníka. Odměňování za dobré skutky je vzácné. Naši mladí
Honzové vyrážejí do světa na zkušenou, místo uzlíčků s
makovými buchtami si nesou batohy a notebooky, ale vracejí se
zpátky bez princezen a většinou i bez zlaťáků. Paskřivci,
kteří často rozhodují o nastavení podmínek našich životů a
vysávají se zlověstnými kmotry bez tváří peníze vybrané od nás
– poddaných výběrčími daní jako černá díra okolní hmotu, se ne
a ne rozplynout, zkamenět ani nekončí na pekelných grilech.
Naopak, zcela vysmátí nám lžou v kouzelných bedničkách. My ale
zůstáváme v skrytu duše těšítky a věřítky, vždy znovu naletíme
kejklům a mimikrům, žvástavým slibům a vytyčováním met. Býváme
pak zklamáni, smutní, zrajeme a stárneme do apatie nebo
vzteku. Od dob, kdy moderní civilizace zrychlila svými
technickými vynálezy dějiny, dožíváme se ve zrychleném čase
častěji vystřízlivění, deziluze, hovoříme a čteme pak o tom,
že jsme ztracená generace, jindy generace zbitá, podvedená či
zapomenutá.
Z pohádek se vyrůstá do rebelantského mládí, a tu se nám místo
nich nabídnou, vždy s písní na rtech, ideologie nebo revoluce
vonící čerstvým povětřím, slibující nový krásný svět s
převychovanými lidmi. A lítáme v tom znovu. Ale je tu
východisko! Demokracie! Třeba ta zastupitelská. Poslední
generace našich dvacetiletých v ní celá vyrostla, ta se má! O
finanční zátěži občanů a o zákonech, které regulují naše
životy rozhodne většina zastupitelů, které si sami zvolíme ve
svobodných volbách! To vypadá rozumně, teď už bude jistě klid
a střízlivé, úsporné spravování státu. Jenže řízení státu a
vysoká politika prý přitahuje určitý typ lidí, tvrdí odborníci
na lidskou psychiku. Našli bychom mezi nimi údajně vyšší
procento bezostyšných lhářů, manipulantů, egoistů, a dokonce
cynických psychopatů, než je v běžné populaci. Což je tedy
pěkná otrava. Poté co je voliči a rodná partaj vynesou do
vrcholné politiky, krysové a krysíny bystře čenichají,
rozhlížejí se, co je kde pro ně dobrého, přebíhají od menší k
větší kořisti... A také jejich vinou roste do zklamání další,
tentokrát třeba „podvedená“ generace.
Těšit se, doufat, snít, věřit je výhradně lidské, je to výraz
bohatých emocí a abstraktního myšlení. V dětství jsem se jako
vášnivá čtenářka Lema například těšila, jak za další
půlstoletí lidstvo mohutně expanduje do vesmíru. Pak přišla
další těšení a naděje, ale později se vždy vyjevila jejich
naivita. Dnes velmi rozumím Japoncům, sužovaným přírodními
živly i krutou historií, že se každé jaro těší na první květ
sakury, ten štědrý strom je nikdy nezklame.
Náš svět dává idealistům každou chvíli výprask, vlivní své
sliby neplní, voliči jsou pro ně materiál k manipulaci, zdroj
penězotoků. Ale líhnou se housata, z kuchyně voní pečený
koláč, vysazujeme sazenice, líbáme se, hrajeme si s dětmi a
zvedáme sklenky vína s přáteli. Jabloně i sakury pořád ještě
kvetou. |
