|
|
 Jaroslav
Vanča,
scenárista a pedagog FAMU
Jak jsem se stal postavou
Kdepak, milí čtenáři, taková věc se jednomu nestane každý den.
Někomu za celý život, a jinému dokonce ani po smrti ne. Řeč je
o zážitku, jemuž jsem zřejmě věkem dorostl, a proto jsem se
mohl stát jeho svědkem i aktérem v jednom. Stal jsem se totiž
postavou, alespoň tedy na divadle. To se odehrálo tak:
Principál mytického (abych nemusel použít dnes tolik
nadužívaného adjektiva legendární, to raději významově i
výrazově přitvrdím) divadla Orfeus Radim Vašinka stvořil
zbrusu nový divadelní kus, jakési lyricko-epické balábile,
v němž se zjevují dva pěší básníci (anebo je lépe použít jiné
významové konotace v nabízejícím se výrazu básníci-chodci?),
lyricko- romantičtí tuláci českou krajinou a pilní přespavači
na hradních zříceninách, totiž jistý K. H. Mácha a – nastojte
– Jaroslav Vanča, podepsaný rovněž pod tímto fejetonem. Je to
samozřejmě celé – tedy onen divadelní kus – lyrická legrace,
jakož i tento můj úvod má být spíše legrací než
sebeprezentací, najmě z toho důvodu, že vám teď nechci zároveň
nenápadně sdělit, kdy bude repríza a kolik stojí vstupenka,
zato chci zobecnit možné konsekvence takového zážitku.
Stát se ještě za života postavou...
Jest to věc ošemetnější, než si jeden může myslet. Především
principál Vašinka je o dobrých dvacet let starší, než jsem já,
a přitom hraje mne, o dobrých dvacet let mladšího, než jsem
teď. Cha! Co z toho vyplývá? Nejen to, že ví – podotýkám, že
výhradně z mých dávných básní – kým a jakým jsem byl, ale
zároveň mne anticipuje, svým podáním mé postavy ukazuje na své
vlastní duši a vlastním těle, jaký bych v jeho věku, dožiji-li
se jej, být mohl.
Joj, jak já bych chtěl takovým být! Nemyslím teď jen na to, že
je – coby postava – provázen jakousi mladou a povýtce osobní
múzou básnickou, a vůbec že je – coby principál – obklopen ve
svém divadle mladými, múzám divadelním ještě spontánně, snad
až idealisticky oddanými herci obojího pohlaví… Chtěl bych
takovým být i proto, že jsem v jeho podání ožil nejen v
dramatickém slova smyslu. Při svých inscenovaných výstupech na
vrcholy hor a hradní zříceniny je jaksi stylizovaně dýchavičný
– a já mám ve svém věku už velmi skutečné astma. Provázen je
na své stylizované scénické cestě nejen zmíněnou múzou, ale i
rekvizitou v podobě francouzské hole – a já mám ve svém věku
už velmi konkrétní artrózu v koleni. Co je ale nejvíce
provokující – mluví, jak já jsem kdysi stylizovaně mluvil,
tedy psal... A to je teprve to pravé zcizení postavy od jejího
konkrétního, živého předobrazu! Neboť, kdo je mlád, nepoznal
by sebe sama v stáří, tak jako my starší jen s velkou mravní a
psychofyziologickou námahou nahlédneme sebe sama v mladém
vydání. Takto to znají jistě všichni, kdož se k něčemu
vyjadřují, takto to znají umělci všech oborů, takto to ovšem
nejsnáze zakoušejí ti psaním se vyjadřující, šrajbři,
literáti. Těm je v jejich starých mladých textech nejsnáze
přistihnout se ve vlastních zvetšelých ideálech,
prostopravdách, a třebas i milosrdných lžích mládí...
A cože míním oněmi milosrdnými lžemi? Třeba onu známou
lennonovskou maximu: „Nevěř nikomu, komu je nad třicet!“
Vícekrát jsem se k tomu výroku nikterak obezřele hlásil,
dokonce snad častěji po mé vlastní třicítce než před ní.
Myslil jsem to zhruba pověděno takto: Nechceme-li své vlastní
mládí zavrhnout (proč bychom to také dělali, vždyť jeho
překonáním jsme se dožili té nejkouzelnější výhody spjaté
s dospělostí, nadhledu nad sebou samým, nadhledu nad vlastními
nadějemi a snad i nadhledu nad bezdůvodnou radostí jako
takovou), měli bychom po třicítce začít nedůvěřovat sobě
samým; relativizovat své vlastní sny, konfrontovat ideály,
prověřit naději. Neboť co nad třicítku jest, od skutečnosti
jest.
A tak jsem na scéně tohoto – ještě se slavnými šedesátými léty
spjatého – divadélka viděl skrze ono „postmoderně romantické“
bujení principálovy imaginace i návod na to, jak nezestárnout,
jak se stát postavou v postavě, myšlenkou v myšlence, jak
nikoli navzdory, ale prostřednictvím ochabujícího dechu a
kloubního vaziva dospívat k romantickému žití, třebas na
stylizovaných hradních ruinách. Když už se nám k jejich
zlézání nedostává sil, učiníme je scénickými kulisami pro
ruiny vlastního fyzického těla a tlumočíme smysl ještě živé
poezie dál.
Žije-li takto poezie jaksi za nás ostatní, říkám si: co
s oněmi mladými respondenty dotazníkových akcí, odpovídajícími
údajně, že básně spolu s básněním jsou pro ně čímsi minulým,
zmrtvělou součástí samotné historie. Mají ti mladí truhlíci
ovšem jiné vyžití, jiné špumprnágle, sami se přece snadno
mohou například stát postavami povýtce dramatických,
„kontaktně“ virtuálních her. Jsou však v nich a potažmo i
skrze sebe sama sami. Jaksi tím více sami. V divadle ne.
V divadle se po premiéře povídá a popíjí. Postava se tak
spontánně setká se svým předobrazem, zvláště když autor je
hercem a básník divákem a poté si to u vína vyříkávají, Mácha
třeba ještě v širáku a haveloku. Dramaticko-psychologické
zcizení se tu stává souvěrectvím ve společné, společenské
podvratnosti v časech vítězně vrcholících ekonomických vazeb.
Jako scenárista rovněž vím, jak z bližního udělat postavu. Jde
o to, jak udělat z postav své bližní. To umí Radim Vašinka
v divadle Orfeus. To uměli básníci, to umějí básníci. Byť by
měli být, tak jako jistý Mácha, vyvoláváni z minulosti. |
