|
|
 Ještě
je naděje...
Téměř každé ráno si slibuji, že se přes nepřízeň osudu –
narodil jsem se v zemi zachmuřených tváří – pokusím o nemožné
a stanu se tak trochu českým Dánem. O Dánech je známo, že se
na sebe často usmívají. I já chci působit na své okolí
příjemně a šířit atmosféru vzájemného porozumění, ohledů a
možná i úcty a lásky. Žijeme jen jednou...
První, kdo se na mě po ránu mračí, bývá obyčejně moje dcera.
Ta je ovšem momentálně v pubertě, takže si o ní v rodině
myslíme, že ji to časem přejde. Odvezu ji do školy, mám to při
cestě, a pak obvykle – jakmile se mi podaří zaparkovat –
sjíždím nemocničním výtahem do přízemí k rehabilitačním
prostorám. Většinou v něm nebývám sám, takže nadchází chvíle
první zkoušky mého předsevzetí stát se lepším. Jsem obklopen
lidmi, kteří také kamsi klesají či zase stoupají, myslí si na
svoje věci a tváří se velmi odosobněně, jako by předstírali,
že tam vlastně vůbec nejsou. Jenže já se takhle tvářit
nevydržím a pokaždé, když se o to pokusím a nastane ta
chvilka, kdy se snažím nejen nemluvit, ale také nedýchat,
nemrkat a prostě nebýt, mě nakonec něco přinutí, abych udělal
pravý opak. Například si zhluboka povzdychnu, což na ostatní
zapůsobí stejně, jako kdyby ve výtahu někdo vykřikl. A vzduch,
beztak nedýchatelný, se zatetelí trapností...
Jediný způsob, jak okamžitě všechno neprohrát, je rovnou něco
pokud možno nenásilně vtipného říci. O náměty naštěstí není
nouze, neboť výtah v naší nemocnici funguje podle
nepředvídatelných pravidel a zákonitostí, takže samo použití
tohoto dopravního prostředku bývá někdy zdrojem zábavy a
dobrodružství. Dveře se například otevírají v každém patře, ač
nikdo nepřistupuje, výtah bloudí nahoru dolů, a když už jste
skoro u cíle, nakoukne dovnitř zřízenec a zavelí, že veze
nemocného na sál, takže musíte okamžitě vystoupit...
Při nenásilném vtipkování je však třeba dát pozor, abyste v
očích spolucestujících neklesli z kategorie šarmantních a
důvtipných mužů v nejlepších letech do skupiny bodrých
staříků, kteří chtějí být vtipní za každou cenu a v podstatě
jsou to vlezlí otrapové. Takže – vtipkovat decentně a ne moc
nahlas! I tak se někdy nedaří, člověka nic nenapadá, propadává
se patro za patrem a atmosféra ve výtahu náhle čpí zatuhlým
nepřátelstvím. Pak se už nedá nic dělat a musíte říct, co vás
právě napadne, zariskovat a vsadit na to, že lidé, s nimiž
sdílíte tu nevlídnou chvíli, se cítí podobně. Onehdy jsem
propadl zmatku a ze zoufalství do napjatého ticha pravil:
„Taky nesnášíte to mlčení ve výtahu?“
Měl jsem štěstí. Dvě sestřičky se zahihňaly a dokonce i
postarší pán se mírně pousmál.
Ale takhle může člověk postupovat jedině v případě, že už
hraje vabank. Být v tu chvíli v kabině výtahu nějaký hodně
sveřepý Čech, asi bych už na tu rehabilitaci ani nemusel...
Když se mi občas podaří začít den v atmosféře úsměvů a
vlídnosti, mívám pocit, že v naší zemi není ještě všechno
ztraceno. Možná nakonec dokážeme žít jinak! Existuje přece
tolik zaměstnanců různých firem, kteří se i v okamžiku, kdy
máte blízko k vraždě či nervovému zhroucení, tak pěkně
zeptají, co pro vás mohou udělat... Co nám brání, abychom s
nimi nakonec našli společnou řeč?
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
