|
|
Claudio Magris, spisovatel, esejista
Leitmotivem vašeho díla jsou „mikrokosmy“. Myslíte, že
„mikrokosmy“ mají v současném globalizovaném světě nějakou
naději na přežití nebo na renesanci v pozměněné podobě?
Mikrokosmy jsou sice malé světy, ale jsou přesným opakem onoho
známého „Co je malé, to je hezké“. Není to ideologie malého
světa, malého zákoutí, malé lokální identity, všeho toho, co
já nesnáším. Mikrokosmem může být město, vesnice, čtvrť; je
jako dvorek, na kterém si hrají děti. Není to sice žádná Pátá
avenue, ale na tom dvorku je svět, kde se děti setkávají
s dobrodružstvím, s tajemnem, se světem. Myslím si, že v tomto
smyslu mají budoucnost jako každá realita, jako každý drobný
život – pochopitelně ale v nějaké transformované podobě,
protože díkybohu nezůstáváme stále stejní, změna je pozitivní
věc. Stojí psáno, že člověk má opustit matku a otce a odejít
z domova.
Má smysl hledat nějaké předobrazy k vašemu vypravěči v románu
Poslepu? Bavíte se tímto úsilím kritiků a čtenářů?
Myslím si, že nejde ani tak o to hledat, ale nacházet, ovšem
samovolně, aniž si to člověk uvědomí. Myslím, že jsem v sobě
nějaké vzory měl, například jeden, který jsem si neuvědomoval,
ale už mi byl připomenut – Itala Sveva. Pak je tu velká
experimentální literatura, která zbořila formální stránku
klasického románu, literatura středoevropská, například Musil,
nebo americká – Faulkner, samozřejmě jihoameričtí spisovatelé
– Sabato, nebo na mě muzikálně silně zapůsobila tvorba
mexického spisovatele Fernanda del Paso. Zkrátka strhující
romány s přesahem. Chtěl bych říct, že mě vždycky potěší, když
se v mých knihách najde ozvuk něčeho, o čem jsem vlastně ani
sám nevěděl. Například jedna moje čtenářka mi řekla, že
v závěrečné pasáži Mikrokosmů slyší jakousi hudební ozvěnu
Singerovy povídky Svatba v Brownsvillu. Mě to nenapadlo, ale
je to pravda.
Václav Jamek, autor českého doslovu, píše, že Poslepu je
meditací o povaze zla jako spojení krutosti a lži. Souhlasíte
s touto interpretací?
Ano, jsou tu ještě další věci, ale otázka zla je tu velmi
přítomná. Zlo spojené se lží, s tím druhem lži, kdy víme, že
jde o lež, ale nechceme si to připustit. Tedy lež, kterou
namlouváme sami sobě. A pak je tu celá polemika s „okouzlením“
zlem. Já si myslím, že zlo žádné kouzlo nemá. Souhlasím
s Josephem Rothem, který když mluvil o Hitlerovi a o zlu
vůbec, říkal, že je to „banální Medusa“. Často se
v překračování pravidel či zákonů spatřuje cosi přitažlivého,
možná i poetického. Například je zakázáno vyhazovat odpadky
z oken vlaku, ale nemyslím si, že je na tom něco poetického,
když se tenhle zákaz poruší.
Ve svém díle se zabýváte fenoménem židovství. Co vás na něm
nejvíce zajímá?
V románu Poslepu je toho o židovství málo. Nicméně na
židovství mě zajímá spousta věcí, především ta neuvěřitelná
individuální odolnost, ta vitalita, schopnost uchovávat v sobě
– myslím především v diaspoře – smysl pro jisté hodnoty, které
pomáhají procházet životem skoro až s jistou arogancí, ale
především s velkou vitalitou. Potom také schopnost nedat se
jen tak něčím ohromit – pobožný Žid při rozmluvě s Bohem říká:
„Tak moment, ne tak zhurta, ano? Nebudeme to přehánět.“ Jako
v té staré východožidovské anekdotě, kde pobožný krejčí šije
kalhoty a trvá mu to strašně dlouho, a když mu vyčítají, že
Bohu stačilo šest dní na to, aby stvořil svět, řekne na to: No
jo, ale podívejte se, jak vypadá svět a jak moje kalhoty...
Nebo neuvěřitelná historka, na které není nic k smíchu, o
holandském Židu Aronovi, který odchází do Osvětimi. Ví, že jde
na smrt, a ještě stihne napsat dětem dopis, ve kterém říká:
„Nezapomeňte, když budete v létě uřícení, že nesmíte pít nic
studeného.“
Psal jste o Kunderovi a Hrabalovi. Jaký je váš vztah k české
literatuře?
A taky jsem psal o Janu Nerudovi a Karlu Čapkovi, o jeho
Povídkách z jedné a druhé kapsy. Českou literaturu znám ovšem
vzhledem k neznalosti jazyka i malému historickému vzdělání
jen útržkovitě, čili nemám o ní celkový obraz. Ale hodně pro
mě znamená ten svět hospodské epiky, rozprávění, svět
horkokrevný i melancholický, humor, ona dimenze mezi hospodou
a hřbitovem. To je svět, který je mi nesmírně blízký a který
na mě velmi působí.
Češi jsou přesvědčeni, že mají smysl pro humor. Myslíte si to
také?
Určitě, i když – smysl pro humor máme všichni, Češi,
Francouzi, Italové. Ale v české kultuře je smysl pro humor
velice silný a taky je velmi specifický. Dá se říct, že stejně
jako existuje velký anglický humor, tak také existuje velký
humor český, to nepochybně. Myslím si, že humor je ve všech
ohledech nejdůležitějším klíčem k tomu, jak projít životem,
protože pomáhá pochopit absurditu věcí, a přesto je mít rád.
Smát se společně – jako se často smějeme my – je jedním
z nejhlubších momentů, kdy se máme rádi a máme k sobě blízko.
Smát se společně všemu, ale i sami sobě. Martin Buber
v Chasidských vyprávěních napsal: Podívám se na svět a směju
se, protože vidím, jak ho Bůh udělal.
Jiří Kamen, redaktor ČRo 3 – Vltava
(Překlad rozhovoru Kateřina Vinšová)
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 21. 6. |
