|
|
 Příběhy 20. století – pětileté ohlédnutí
Stanice ČRo Rádio Česko vysílá od 1. května 2006 dokumentární
cyklus Příběhy 20. století. Každou neděli krátce po
desáté hodině, v repríze pak následující sobotu krátce po
třinácté (a tentýž den po deváté večer na ČRo 1 – Radiožurnál)
můžete slyšet vzpomínky svých sousedů: výjimečných svědků
moderní doby, která nad jiné vynikla technickým pokrokem a
krutostí.
Vzpomínám
si, s jakým nadšením jsem na počátku devadesátých let četl
texty polské spisovatelky a novinářky Hanny Krallové.
V Revolver Revue tehdy vyšla její slavná kniha Stihnout to
před Pánem Bohem (o životě Marka Edelmana, velitele povstání
ve varšavském ghettu) a o něco později se objevil soubor
próz-reportáží Tanec na cizí veselce. Hanna Kralová
postihovala kritické a zlomové události 20. století, ale
dělala to jinak, než jak obvykle činí historici: s důrazem na
jednotlivce, na individuální příběh. Poprvé jsem si na jejích
textech uvědomil to, co později zformuloval politolog Bohumil
Doležal: vůči historii je konkrétní osud nedůležitý, ale
v konfrontaci s ním je historie směšná a nepochopitelná. Hana
Krallová psala o ukrývaných židovských dětech, o lidech, kteří
ztratili svou minulost, o hrdinech, kteří nikdy hrdiny být
nechtěli. Pamatuji se, že všechny ty příběhy mi připadaly
zázračné a že jsem byl uhranutý tím, kolik lidí, jimž je třeba
naslouchat, v Polsku žije. Tehdy mne nenapadla samozřejmá věc,
totiž že se stačí dívat se kolem sebe, že i v českých zemích
jsou důležitých, a především nezachycených příběhů tisíce –
jen se o ně člověk musí zajímat.
Nebude to málo?
 Když jsme v roce 2006 s Mikulášem Kroupou začali připravovat
pořad Příběhy 20. století, báli jsme se, že to vydržíme rok,
nejvýš dva: že s námi lidé nebudou chtít mluvit, že je odradí
„medializace“, že s takovou myšlenkou přicházíme pozdě.
Ukázalo se, že ty obavy jsou zbytečné. Mnohá svědectví jsme
sice zachytit nestačili, ale během pěti let vzniklo víc než
dvě stě rozhlasových dokumentů o osudech vojenských veteránů,
obětí holocaustu, protikomunistických odbojářů, vězňů
z padesátých let. Vydali jsme v Radioservisu dvě knihy (Kruté
století a V komunismu jsme žít nechtěli), podíleli jsme se na
založení internetového portálu Paměť národa a naše práce zatím
zdaleka nekončí.
Příběhy 20. století nejsou historický magazín, je to pořad o
jednotlivcích a v první řadě o jejich vzpomínkách, jejich
paměti. Na následujících řádcích se snažím stručně zachytit
několik příběhů, které uslyšíte letos v létě, ať už v repríze,
nebo v premiéře. Příběh Ireny Meixnerové je pro mne jedním
z nejsilnějších.
Nesmíš vydat ani hlásku
V říjnu roku 1943 překročily hranice z okupovaného Polska do
Protektorátu Čechy a Morava dvě ženy a malá dívka – paní
Fiszlová s dcerou Irenou (později provdanou Meixnerovou) a
jejich známá paní Matulewiczová. Židovská matka s pětiletou
dcerou šly do úkrytu v pohraniční vesnici Vojkovice. Paní
Fiszlová měla ještě dva syny, kteří zatím zůstávali v Polsku.
Manžel paní Matulewiczové pracoval jako celník a smluvil
ukrývání u rodiny Kohutů z Vojkovic. Irena Meixnerová vypráví:
„Matka se později měla pro bratry vrátit. Chtěla mě vzít s
sebou, ale dcera Kohutů ji přemluvila, aby mě u nich nechala,
že to je zbytečné, když přece večer přijde. Maminka odjela a
při loučení prosila Kohutovy, ať mě nikomu nedají, kdyby se
něco stalo.“
 Paní Fiszlová už jen stihla Kohutovým říct, že holčička se
jmenuje Irena. Nevrátila se nikdy, spolu s Ireninými bratry ji
chytili a zavraždili němečtí policisté nebo důstojníci SS. Na
statku nevěděli, co se s Ireninou maminkou stalo – a asi po
týdnu čekání kdosi neznámý zabouchal na okno: „Byl tam pán s
kuklou na obličeji a řekl, že gestapo zjistilo, že Kohutovi
mají doma židovské dítě. Další den si prý pro ně přijdou. Pak
se ten pán hned otočil a rychle odešel.“
Hedvika, dcera Kohutových, malou Irenu ve čtyři ráno zabalila
do deky a odnesla ji do úkrytu k říčce. „Kolem páté dorazilo
gestapo. Podle vyprávění jich přišlo asi šest se psy. Všichni
museli před dům, opřít se o zeď s rukama nahoře a gestapáci
začali prohlížet každý pokoj. Všechno rozhazovali a
propíchávali bajonety. Trvalo to do tří odpoledne.“
Když Němci odešli, vrátili se rozechvělí Kohutovi domů a
teprve v tu chvíli si vzpomněli, že Irenina matka nechala za
rámem zrcadla dceřinu fotografii, které si jako zázrakem nikdo
nevšiml. Pro promrzlou holčičku došli večer a vzali ji zpátky.
Irena přežila i další domovní prohlídku, Kohutovi ji chránili
po celou válku. Kdo skutečně je, odkud pochází a kdo byli její
rodiče, se dozvěděla teprve po roce 1989.
Razítko – příběh Pavla Macháčka
Pavel Macháček už je po smrti, zemřel v roce 2008. Měl doma
v papírové krabici schované zvláštní razítko, úřední „štempl“
gestapa. Někdy v roce 1941 potkal vystrašeného židovského
spolužáka Jiřího Synka, nadaného básníka, který se později
proslavil pod pseudonymem František Listopad. Zoufale hledal
úkryt, protože neuposlechl rozkaz a nenastoupil do transportu.
Pavel Macháček ho schoval, dal mu své doklady a sám si na
úřadě pořídil nové.
Protože pracoval na poště, byl zbaven povinnosti nastoupit na
nucené práce – chybělo mu jen gestapácké potvrzení. A jelikož
mu jeho nadřízený nepovolil, aby se na nacistickou úřadovnu
vypravil v pracovní době, dostal osudný nápad. Zavolal Jiřímu
Synkovi, který používal jeho doklady, a požádal ho, ať věc
vyřídí. Jiří Synek do úřadovny došel, štempl do dokladů na
jméno Macháček dostal, ale když si úřednice odskočila do
vedlejší kanceláře, v náhlém hnutí mysli cenné razítko ukradl.
Myslel si, že se bude hodit českému odboji, a nedošlo mu, jak
snadno gestapo zloděje odhalí. Policie ovšem zatkla skutečného
Pavla Macháčka, který byl následně mučen v Pečkově paláci.
Macháčkovi bylo jasné, že za ukrývání Žida by ho čekala
poprava, a proto tvrdošíjně trval na historce o člověku,
s nímž se spřátelil ve vlaku, poprosil ho o službu na úřadě –
a že ten člověk ukradne razítko, přece vědět nemohl. Pavel
Macháček skončil v Terezíně, Jiří Synek se skrýval až do konce
války. Setkali se náhodně v polovině května 1945 na Václavském
náměstí…
Těžký život Rudy Bělohoubka
 I Rudolf Bělohoubek už zemřel – roku 2009. Byl příkladem toho,
jak „velké“ dějiny dovedou poznamenat osud „obyčejného“
člověka, jak jeden tragický okamžik natrvalo změní celý život.
Narodil se v červenci 1933 v krušnohorské Přísečnici. Malé
město až u německých hranic bychom dnes na mapách hledali
marně. V sedmdesátých letech bylo srovnáno se zemí, na jeho
místě je dnes přehradní nádrž. Tatínek Rudolfa Bělohoubka byl
Čech a pocházel z Mostecka, maminka byla německé národnosti.
Otec-pošťák měnil každý rok místo zaměstnání, a tak se rodina
často stěhovala. V době mnichovských událostí žili
Bělohoubkovi na Berounsku, nakonec se usadili v obci Loděnice.
Malý Rudolf nejprve navštěvoval české školy, ve školním roce
1943–1944 přestoupil do německé školy v Berouně. Už tehdy měl
problémy – ze školy utíkal, byl zlobivé dítě. Rodina se nikdy
nehlásila k nacismu, naopak, doma poslouchali Londýn a otec
pak šířil zprávy ze Západu. Přesto když v květnu 1945 vypuklo
v Loděnici povstání, zatkli příslušníci revolučních gard i
manžele Bělohoubkovy a dvanáctiletý Rudolf zůstal doma
s mladšími sourozenci. Po dvou dnech viděl, jak příslušníci
revoluční gardy vyvádějí jeho rodiče ze staré školy spolu s
dalšími dvěma smíšenými česko-německými rodinami (Langeovými a
Vašíčkovými), s matkou a dcerou Šináglovými a s dalšími Němci,
které neznal. Rudolf se k průvodu připojil, vzal své rodiče za
ruku a klopýtal s nimi v čele podivného procesí. Slyšel za
sebou vřavu, bál se ohlédnout. Lidé je po cestě tloukli,
dovedli je až k lesíku za Vráží, na místo odedávna zvané U
zabitého. Tam je dohonili příslušníci Vlasovovy armády a
loděničtí i vrážští občané na ně křičeli, ať všechny Němce
zastřelí.
„Já jsem je doprovázel celou cestu až na místo a tam po mně
ještě jeden vlasovec hodil taškou,“ vzpomínal Rudolf
Bělohoubek po desítkách let. „A jedna ženská v davu na mne
ukázala a povídala: ,To je taky Němec, zastřelte ho.‘“ Dal se
na útěk, načež jeden z vlasovců všechny členy skupiny včetně
Rudolfových rodičů zastřelil. Rudolf Bělohoubek vyrostl
v dětských domovech – a o tom, jak rodiče zemřeli, svým
sourozencům desítky let neřekl, protože „stačí, když to nese
jeden“.
Kruté století
Během léta uslyšíte v Příbězích 20. století i mnoho dalších
vzpomínek. Například unikátní vyprávění Richarda Glazara
(1920–1997), který přežil nacistický vyhlazovací tábor
v Treblince a zúčastnil se vzpoury židovských vězňů v srpnu
roku 1943. S Richardem Glazarem jsem natáčel krátce před jeho
smrtí – nikoli pro rozhlas, ale pro jeden tehdejší časopis.
Nahrávka se pak ztratila při stěhování redakce. Jeho příběh
můžeme nyní vysílat díky Židovskému muzeu v Praze, které nám
poskytlo jeden z mála v češtině vedených a dochovaných
rozhovorů, jež Richard Glazar poskytl.
Co napsat nakonec? Snad zopakovat to, co jsme s Mikulášem
Kroupou zdůraznili už v úvodu naší knihy Kruté století:
Příběhy 20. století jsou plné dobrodružství, ale také utrpení,
krutosti a bolesti. Není to proto, že bychom si kruté historie
s nějakou zvrácenou zálibou vybírali, ale proto, že zejména
první dvě třetiny (nejen) českého 20. století velice kruté
byly. Byla to doba, do níž bychom se nechtěli narodit.
Adam Drda, redaktor ČRo Radio Česko
Foto archiv autora a Vavřinec Menšl
|
