|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka
Chvála prázdné plochy
Když v říjnu 2008 na letišti Tempelhof definitivně skončil
letecký provoz, otevřel se uprostřed milionového Berlína
obrovský prostor, který najednou neměl žádné určení, tak
říkajíc k ničemu nebyl. Jaká šance pro všechny ty investory a
developery, kterým každá ještě nezastavěná plocha připravuje
bezesné noci! A tak se hned začalo diskutovat o tom, jakou
novou funkci, aby jen tak neležel ladem, prostoru dát. Návrhů
se vyrojila celá řada od parku s hotelem a vodní plochou přes
vývojové středisko pro automobily, vědecký park, space port,
inovativní centrum až po prostou zástavbu. Berlínský senát ale
nakonec moudře rozhodl, že plocha letiště nebude zastavěna,
ale proměněna v park. Rozhodnutí mělo souvislost s
připravovanou spolkovou zahradní přehlídkou, tzv.
Bundesgartenschau, která se v Berlíně bude konat v roce 2017.
Podstatnou roli v tomto rozhodnutí vzdorujícímu všem
laskominám, které si už leckdo na plochu dělal, hrála
skutečnost, že tempelhofské letiště nebylo letištěm jako každé
jiné. Patří nejen k nejstarším civilním letištím v Evropě,
bylo s přestávkami v provozu od roku 1923, ale je zajímavé i
svým dnes památkově chráněným areálem budov z let 1936 až 1939
postaveným v uměřeném, ne bombasticky monumentálním stylu
architektury třetí říše.
V paměti západního Berlína je ovšem Tempelhof spojen především
s obdobím sovětské blokády města, kdy téměř celý rok, od 26.
června 1948 do 12. května 1949, je Američané a Angličané
zásobovali ze vzduchu, a tak zabránili jeho anexi. Z
bombardérů, které ještě před necelými čtyřmi lety ve městě
rozsévaly zkázu, byl teď Západní Berlín zásobován potravinami.
Z okupačních mocností se aktem vzušného mostu stali spojenci.
Právě tato stále v Berlíně ještě živá vzpomínka nedovolovala
naložit s prostorem letiště svévolně a nepietně. Dva roky po
ukončení provozu senát prostor letiště otevřel Berlíňanům, a
ti se brzy do ladem ležící plochy otevírající pohled do dálky
doslova zamilovali. Také architekti nelenili a pilně pracovali
na projektu nového parku na ploše 285 hektarů. Do soutěže
přišlo sedmdesát osm návrhů a z nich byl vybrán projekt
anglického studia, který mimo jiné počítal s vytvořením
horolezecké stěny a řady altánů. Reakce Berlíňanů na letos
v dubnu předložený plán nového tempelhofského parku byla
překvapující. Většina z nich si přála, aby plocha zůstala
ležet ladem tak, jak je, neztvárněná, nezformovaná, volná,
s otevřenými pohledy do dálky. Právě to je oslovilo. Jen
plánované malé rodinné zahrádky na jejím okraji si získaly
sympatie.
Berlíňané tu snad poprvé vyjádřili potřebu, která se v mnoha
z nás právě začíná rodit: potřebu po kusu neupravené, sobě
samé ponechané země ve světě, který člověka stále víc omezuje
zvnějšku danými pravidly, limity, normami a kontrolami. Plocha
tempelhofského letiště se tak stala malým symbolickým
prostorem svobody, který by rozdělen úpravnými, pískem
vysypanými cestičkami, záhony a krátce zastřiženými trávníky
vzal za své, byť by byl sebekrásnější. Malé rodinné zahrádky
by přitom nerušily, protože v nich každý může vyžít svou malou
svobodu a fantazii. V ekonomii dnes tak oblíbené slovo
deregulace tu najednou dostalo nový smysl: ne omezení moci
státu a privatizaci veřejného sektoru, ale deregulaci
technických tlaků na lidský život, které se mu prezentují jako
blahobyt a pokrok.
I my v Praze máme takový, byť nesrovnatelně menší prostor
svobody: letenskou pláň. Chraňme si ji před těmi, kteří by
z ní ke svému prospěchu chtěli kousek po kousku ukrajovat. A
stejně tak si chraňme divokou šumavskou přírodu před takzvaným
protikůrovcovým kácením, lyžařskými vleky a turistickými
areály, které nám brání, abychom se prostřednictvím sobě samé
ponechané přírody přiblížili sami k sobě. |
