|
|
 V každé televizi je rozhodující sledovanost!
V nelítostném a zhusta cynickém světě médií se odehrává řada
filmů, avšak Televizní společnost (1976), natočená nedávno
zesnulým režisérem Sidneyem Lumetem, patří mezi
nejpronikavější. V groteskní nadsázce, ale současně s hořkým
až tragickým podtextem ukazuje, kam vede honba za co nejvyšší
sledovaností. Právě tento aspekt je dnes aktuálnější a
bolestněji pociťovaný nežli v době vzniku, jak se můžeme každý
den sami přesvědčovat. Kvůli sledovanosti přesouvají, ruší či
nově nasazují své pořady nejen „komerční televize“, ale stejně
si počíná i ta veřejnoprávní. Ostatně to, že tento titul nebyl
zařazen do hlavního vysílacího času (ČT2 film uvádí v neděli
24. července od 22.20), to jen dokládá.
Hlavním hrdinou je tu Howard Beale, jenž už drahně let
komentuje, co nového se ve společnosti děje. Jenže divácké
průzkumy naznačují, že se takříkajíc okoukal, sledovanost jeho
pořadu klesá – a vedení televize UBS (je sice fiktivní, ale
bez větších problémů si lze místo ní dosadit kteroukoli
skutečně existující) se rozhodne pro nejjednodušší krok, hodlá
ho propustit.
Zoufalý muž pohrozí, že při svém posledním vystoupení spáchá
přímo před kamerou sebevraždu. Manažeři vycítí, že taková
událost by mohla přitáhnout pozornost jako máloco jiného, a
Beala vezmou za slovo, aniž tuší, jakou lavinu nepředvídaných
událostí spustí. Naštvaný Beale, jehož mistrně ztvárnil Peter
Finch, se rázem stává hněvivým mluvčím všech, kteří poukazují
na cynickou bezohlednost médií, avšak s hrůzou zjišťuje, že i
v roli spravedlivě rozhořčeného člověka se stává obětí
bezostyšné manipulace.
Scenárista Paddy Chayefsky (majitel tří Oscarů – jednoho za
Televizní společnost, další za Martyho a Nemocnici, oba tituly
rovněž známé z obrazovky) i režisér poznali prostředí televize
důvěrně, vždyť pro ni dlouhodobě pracovali. S maximální
věrohodností vylíčili tamní poměry, ale nádavkem nadhodili
udičku i vůči senzací chtivému publiku, když se dotkli v
americké kinematografii tak oblíbeného tématu vražedného
spiknutí...
Dialogy, které místy prozradí nadbytečnou teatrální zátěž,
režisér odlehčil a jako by rozpohyboval, namísto poučného
vysvětlování nastolil vášnivé názorové střety. Zbývá doplnit,
že strhující režijní uchopení zdárně podpírá jak oslnivé
herectví (vedle Finche, jenž se oscarového ocenění nedožil,
získaly vzácnou sošku rovněž Faye Dunawayová a Beatrice
Straightová), tak kameramanská práce Owena Roizmana, jenž do
věčně uspěchaného a nervního prostředí vnesl záchvěvy
všednosti. Zkrátka: výjimečné dílo.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
