Číslo 29 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s rozhlasovým a divadelním režisérem.
Jaroslavem Kodešem.

Řetězení příběhů

Dobří dokumentaristé vědí, že i motivy zdánlivě všedního života v sobě nesou vnitřní drama, pokud je na jejich zpracování investován dostatek empatie, nápadů, času a trpělivosti. Jde o to takové příběhy objevit.

Setkání tvůrců s jejich hrdiny bývají náhodná. Někdy je to nečekaně půvabné řetězení lidských příběhů. Při natáčení jednoho dokumentu potkáváme další lidi, odkrýváme další souvislosti i nové příběhy. Jindy se s takovým příběhem setkáme v podobě nabídky typu „Potkal jsem úžasného člověka…“ nebo doporučení rozhlasového kolegy: „Točili jsme reportáž a potkali jsme zajímavé lidi – my s nimi natočili pár minut, ale bylo by to na dokument...“ Občas za námi „přijde“ příběh sám. Zrod jednoho takového příběhu zmíním podrobněji. Jeho prostřednictvím lze poodhalit i několik detailů z procesu rozhlasové dokumentární tvorby.

V průběhu roku 2006, kdy byl na stanici Vltava vysílán cyklus Rok v dopisech, jsem jako jeho autorka dostala dopis s těmito slovy: „Vážená paní, dodala jsem si odvahy a píši Vám. Jsem jen obyčejná čtenářka Týdeníku Rozhlas a posluchačka rozhlasu, jedna z milionů. Dožila jsem se dosti vysokého věku, přes osmdesát let, z čehož je zřejmé, že jsem prožila lecjaké peripetie, zlomy a zvraty minulého století. Od chvíle, kdy jsem se naučila psát, si píši deník. Je to spíš zachycování myšlenek a pocitů než dějů, ale odráží to historii doby. Maturita v roce 1942, nasazení osmnáctileté dívky do Reichu na Totaleinsatz, neuvěřitelný návrat, studia na filozofické fakultě končící prověrkou a hozením diplomové práce do kamen. Později byla anulována i veškerá studia a moje vysvědčení byla prohlášena za neplatná. Přátelé a spolužáci dopadli hůř. Zatčení, výslechy, mnohaleté žalářování. Celý další život – chvíli dole, chvíli nahoře… Deníky, které jsem si po celý život psala, jsou obsaženy ve stovce malých sešitků. A teď se dostávám ke svému opovážlivému dotazu: směla bych je – coby zrcadlo obyčejného člověka – zaslat k Vašim rukám a očím?“ Podepsána Zdena Brychtová.

Nenápadný poklad

Ve chvíli, kdy jsem dopis dočetla, jsem ještě neodhadla, že se v něm skrývá námět na sérii dokumentů a že bude současně začátkem pětiletého přátelství s člověkem zcela jiné generace. Sešly jsme se. Drobná usměvavá paní z pražských Strašnic, bývalá učitelka němčiny a angličtiny. Darování deníků jsem paní Zdeně ze začátku trochu vymlouvala s tím, že tak osobní dar nemohu přijmout. Ale ona neměla děti, kterým by své zápisky věnovala, a tak jsme se domluvily, že deníky budou po čase předány do Archivu Českého rozhlasu. Když jsem si z jejího bytu přivážela dvě velké krabice s malými černými sešitky, netušila jsem, co v nich najdu. Četla jsem je pozvolna několik měsíců. Deníky Zdeny Brychtové z let 1934 až 1995 jsou půvabným a mnohdy strhujícím svědectvím. Ve svých čtrnácti letech si například jako studentka gymnázia zapsala:
„Je sobota 24. září 1938. Mobilizace. Všechny kule ze školy kamsi zmizely, jen zmatek zůstává. Ani škola nebyla. Francie a Anglie jsou ohavní zrádci a Chamberlain dostal Nobelovu cenu míru!!!!! Přestávám věřit ve spravedlnost.
Dvůr školy je plný rukujících. Z vlaku mávali vojáci šátky a křičeli Nazdar! Na zdi bylo velkými písmeny napsáno: Ať žije generál Jan Syrový! Mnohým spolužačkám odvedli otce. Co bude dál? V té chvíli jsem zapomněla na všechny letní lásky. Taneční odlétly za oblaka – jsou odloženy. Na procházce debatujeme s Ančí o politice. 

5. října 1938. Odstoupil prezident dr. Edvard Beneš.

Jsem zvědavá, kdo bude třetím prezidentem.
Ale ve škole už mám bohužel jednu kuli z němčiny, která je tak tak vyvážena chválou čili chvalitebnou z německé kómy čili kompozice. No a ještě další chválou čili chvalitebnou z dějasu. Dějepis mám ráda. Ráda bych se podívala do jiného času. Zkoušíme si s Ančí představit, o čem se budou jednou studenti učit v příštím tisíciletí u letopočtu 1938.
Jen škoda, že nemám rozepsaný žádný svůj román, byl by to třeba fajn začátek. Ale je možné, že by moje výtvory patřily spíš do kamen. Paprsky jen na chvíli prosvítily protější stěnu domu, nad jehož střechou se stále honí temná obloha. Věrný obraz budoucnosti! Je lepší utíkat do svých snů – skutečnost je zlá. Nebylo by špatné být Olgou Scheinpflugovou nebo Natašou Gollovou, ale nejde to. Napíšu knihy a budu spisovatelkou! Ale nikdo mi nevěří, a tak žiju sama ve svém světě…“

Konfrontace

Do rozhlasu občas dostáváme celé soubory osobní korespondence a psaných vzpomínek posluchačů s nabídkou na jejich zveřejnění. Na jedné straně je to krásný projev důvěry, ale na straně druhé je třeba posoudit, zda obsah přesahuje význam osobního a rodinného sdělení. V případě deníků paní Zdeny jsem zaznamenala zajímavá místa, ve kterých se pisatelka konfrontuje s historickými a společenskými událostmi. Takhle spontánně prožitá historie je cenná a může přiblížit dobu lépe než soubor historických faktů.

Motiv souvislého deníkového zápisu je žánrem, který si přímo říká o zvukové zpracování, ale sám o sobě by byl spíše četbou než dokumentem. U zápisků Zdeny Brychtové se pro dokumentární zpracování nabízela jedinečná možnost: konfrontovat deník se současným pohledem jeho pisatelky na svůj život a uplynulou dobu už ve světle toho, co prožila a co se stalo poté, když své zápisky dokončila. To znamenalo natáčet vlastně o tomtéž, co kdysi psala. A tak jsem paní Zdeně nabídla možnost rozhlasového zpracování jejího deníku. Po týdnu úvah souhlasila. Začaly jsme se scházet, mezi námi stál mikrofon a ona znovu vyprávěla svůj životní příběh. Paměť měla i po osmdesátce skvělou. Stejně jako v denících i v jejím vyprávění se mísí rovina osobní i společenská, tak jak vše často v neuvěřitelných kontrastech namíchal život. A teprve při tom vyprávění jsem si uvědomila, že se Zdena Brychtová narodila v roce, kdy u nás začalo rozhlasové vysílání. Rozhlas ji provázel odmalička, koupě rádia ve třicátých letech byl rodinný svátek. Rozhlas znamenal informace, umělecký prožitek, určoval čas a umožnil intenzivní spoluprožívání společenských změn. Jako bych už při natáčení slyšela za jejími vzpomínkami mluvit z rádia prezidenta Masaryka, abdikovat Edvarda Beneše, vyhlašovat mobilizaci a různé zprávy válečné i poválečné. A tak logicky vznikla třetí rovina dokumentu – čas je v něm posouván autentickými rozhlasovými dobovými záznamy vysílání.
Po roce společné práce se podařilo poskládat desetidílný rozhlasový cyklus Deník paní Zdeny, který na jaře 2008 odvysílal Český rozhlas 2 – Praha. Z deníku četly ukázky čtyři interpretky: Nejstarší dívčí zápisky ze třicátých let patnáctiletá Karolina Škápíková, čas dospívání a mládí Veronika Kubařová, střední věk Vilma Cibulková a zápisky z času zralosti pak Dana Syslová.
Nebyl to jen rok tvůrčí práce, ale rok vzájemných setkání, která pokračovala i po dokončení této dokumentární série až do letošního jara, kdy jsem nečekaně dostala smutnou zprávu, že paní Zdena Brychtová zemřela.

Výjimečná osobnost

Čas od času se v Týdeníku Rozhlas objeví zpráva o úmrtí některých rozhlasových tvůrců, ale málokdy se dozvíme zprávu, že odešel věrný posluchač. Snad pro velké množství těch, pro které bylo vysílání Českého rozhlasu důležitou součástí jejich životů. Paní Zdena Brychtová však byla posluchačkou opravdu výjimečnou. Rozhlas poslouchala od svých dětských let a ještě letos v březnu živě reagovala na pořady Českého rozhlasu 2, 3 a 6. Psala jejich autorům, například panu Jiřímu Ješovi, a její dopisy objevoval ve své poště také akademický malíř Jiří Anderle jako reakci na pořady z cyklu Láska za lásku. Často litovala, že se jí nevyplnilo přání stát se spisovatelkou. Byla vším možným. Úřednicí, dělnicí a v pozdějších letech učitelkou němčiny a angličtiny. Jsem ráda, že jsem jí její sen o tom, že bude někdy psát i pro veřejnost, mohla ještě před koncem jejího života splnit. V deníku a ve svých vzpomínkách, které jsme společně převedly do dokumentární podoby, nám zanechala vzácné osobní svědectví.
Rádio bylo pro Zdenu Brychtovou blízkým partnerem a mnozí z rozhlasových tvůrců se stali jejími přáteli na dálku. S rozhlasem, který u nás začal vysílat ve stejném roce, kdy se narodila, často konfrontovala své myšlenky. Její život skončil v osmdesáti sedmi letech – 7. května 2011. Další stránky posledního deníku paní Zdeny už zůstanou prázdné, uzavřel se příběh jednoho jen zdánlivě obyčejného života.
Deníky za posledních patnáct let mám na základě přání Zdeny Brychtové po její smrti převzít a přidat k těm předchozím. Vznikne tak unikátní soubor souvislého osobního zápisu po dobu šestašedesáti let. Po prostudování a pravděpodobném využití pro rozhlasovou dokumentární tvorbu budou všechny deníky uloženy v Archivu Českého rozhlasu jako dar věrné posluchačky.

Bronislava Janečková, dokumentaristka