|
|
 Miloš
Čermák, publicista
Kdo je kdo?
Pamatujete na knížku Bílej kůň, žlutej drak, která v roce 2009
získala cenu Knižního klubu? Údajně ji napsala mladá
Vietnamka, ale ve skutečnosti byl autorem spisovatel Jan
Cempírek. Oklamal členy poroty, literární kritiky i čtenáře, a
to včetně těch z vietnamské komunity. Později se hájil tím, že
chtěl vyzkoušet, jak se na kritickém přijetí díla projeví, kdo
a za jakých okolností ho napsal. Nedá se to vyloučit. Ale
zrovna tak se můžeme domnívat, že muže středního věku prostě
lákalo napsat literární dílo tak, jak by se ho zhostila mladá
dívka, navíc příslušnice menšiny.
Přesuňme se v čase. Je jaro roku 2011. Nejsilnější
zpravodajskou událostí jsou revoluce v zemích Blízkého
východu, podle některých vyvolané nebo přinejmenším
podporované sociálními médii. Západní média touží po silných a
dojemných lidských příbězích. V paměti mnohých je stále ještě
„bloger z Bagdádu“, který v roce 2003 na webu zdokumentoval
poslední dny režimu Saddáma Husajna. Byla z toho webová
senzace i později novinový sloupek v britském renomovaném
deníku a úspěšná kniha.
Kdo si vzpomene (ano, bloger z Bagdádu byl homosexuál), toho
nemůže nedojmout blog „lesbičky z Damašku“. Američanka
syrského původu Amina Arrafová, žijící v Damašku, popisuje své
pocity i aktuální události. Západní média jí logicky věnují
pozornost. Tedy minimálně do prvního červnového víkendu 2011.
Tehdy deník Washington Post přináší šokující informaci:
lesbička z Blízkého východu je ve skutečnosti ženatý Američan
středního věku. Jmenuje se Tom MacMaster, pochází z Georgie a
studuje univerzitu v Edinburghu. Když jeho identita vyšla
najevo, byl s manželkou, ekonomkou specializující se na Blízký
východ, na dovolené v Istanbulu.
MacMaster se svým čtenářům omluvil. Ano, je pravým autorem
textů fiktivní lesbičky, ale neudělal to proto, že by chtěl
někoho podvést nebo se mu vysmívat. Bral své psaní jako
literární cvičení, kterým si chtěl dokázat, že je schopen vžít
se do kůže někoho jiného. A navíc tvrdil, že je
blízkovýchodním aktivistou, který chce upozorňovat na tamní
porušování lidských práv. Proč tak nečinil pod svým jménem?
Odpověď zní paradoxně. Chtěl, aby jeho hlas zněl autenticky a
naléhavě.
Mluví pravdu? Nedá se vyloučit, že pro západní média je
atraktivnější, když je hrdinkou příběhu příslušnice menšiny.
Ale zrovna tak musíme brát v úvahu, že pana MacMastera prostě
bavilo vydávat se za lesbičku. Jak se ukázalo, stejně tak
vystupoval i na seznamovacích serverech v předešlých měsících.
Novináři našli minimálně jednu další ženu, která byla
přesvědčená, že má s „Aminou Arrafovou“ virtuální vztah, a
plánovala s ní setkání v Itálii letos v červenci. MacMasterova
žena však svému partnerovi i nadále věří. „Ano, udělal velké
chyby a dopustil se věcí, kterých se dopustit neměl. Ale to
nic nemění na tom, že je laskavým a hodným člověkem, který
nechtěl nikomu ublížit,“ řekla novinářům.
To však není všechno. Den poté, co média odhalila skuečného
autora blogu „lesbičky z Damašku“, vyšla najevo identita
autora dalšího blogu. Lépe řečeno autorky. Webová stránka Lez
Get Real byla téměř tři roky oblíbeným zpravodajským serverem
lesbiček. Její podtitul zněl „Jak se homosexuální dívka dívá
na svět“ a údajnou autorkou byla Paula Brooksová. Jenže ta o
existenci dotyčného webu neměla nejmenší tušení. Ve
skutečnosti šlo o dívčí jméno manželky osmapadesátiletého
válečného veterána Billa Grabera, žijícího v Ohiu. A ten je
také zakladatelem i autorem dotyčného webu.
Médiím svou skutečnou identitu přiznal poté, co „zhoustla“
atmosféra kolem „lesbičky z Damašku“. Dostal se totiž do
okruhu podezřelých, když se ukázalo, že s ní coby Paula
Brooksová komunikoval. Ono to vlastně připomíná scénu z nějaké
bláznivé komedie: dva muži středního či staršího věku si
dopisují, a přitom předstírají, že jsou mladými lesbičkami.
Bylo by to celkem vtipné... kdyby to nebyla realita.
Důležitá otázka zní: Jak to všechno prasklo? Anebo jinak. Proč
to prasklo tak pozdě a zrovna teď? Na to už existuje odpověď.
Oba muži pracovali na falešných identitách svých virtuálních
„dvojnic“ dlouho a poctivě. Nikoliv měsíce, ale řádově roky. A
proč to prasklo? MacMaster udělal tu fatální chybu, že vyhověl
mnoha přáním a zveřejnil na blogu „svou“ fotografii. V době
Googlu, kdy se žádné tajemství neutají, to od něj bylo naivní.
A byť použil fotografii z facebookového profilu chorvatské
imigrantky žijící v Londýně (s několika přáteli), bylo jen
otázkou času, kdy to praskne. A prasklo to v květnu.
Londýňanka Jelena Lečičová hned několika médiím potvrdila, že
je to ona, kdo se objevil na fotkách blogu „lesbičky z
Damašku“. A že není ani syrského původu, ani lesbička. Průšvih
byl na světě.
Je to příběh typický až symptomatický pro éru Facebooku a
Googlu. Dokazuje, že doba literárních i jiných mystifikací
skončila. Žijeme ve věku, kdy soukromí neexistuje, nikdo a nic
se neutají a jakákoliv tajemství, ať soukromá nebo veřejná, se
stala luxusním zbožím. Mimochodem, shodou okolností právě
letos na jaře oznámili vědci ze Stevensova institutu z New
Jersey úspěšné testování softwaru, který podle napsaného textu
dokáže s vysokou pravděpodobností určit pohlaví autora.
Prokristapána, snad ještě nakonec praskne, že čtyřicátník
Miloš Čermák je ve skutečnosti osmnáctiletou černoškou. A
samozřejmě s lesbickými sklony. Jinak by to přece byla nuda. |
