|
|
 Jaroslav
Kodeš,
rozhlasový a divadelní režisér
Elegie tyrolská, o jejíž inscenaci hovoříme, je přepracovanou
verzí hry Chrám bolesti, kterou napsal amatérský divadelník a
vysokohorský průvodce Josef Tejkl. Zachytil v ní svou osobní
tragédii: v říjnu 2002 vyrazil s devítiletým synem Jakubem na
tři tisíce metrů vysoký alpský vrchol Keeseck. Náhle se však
přihnala sněhová smršť a Jakub při sestupu zemřel na
podchlazení. Tejkl byl rakouskými úřady obžalován za zabití
syna a v Čechách vláčen bulvárními médii. Co vás k jeho
příběhu nejvíc přitahovalo?
Silné téma a fakt, že v autorské verzi se ten příběh nedal
hrát. Josef Tejkl byl kamarád, a když se na mě obrátil, jestli
bych se v Rádobydivadle neujal režie jeho hry, potěšilo mě to.
Téma mi navíc bylo blízké – také mám rád hory a také jsem se
svými dětmi absolvoval lecjaký krkolomný výstup. Jenže když
jsem se do šedesáti stránek původní verze Josefovy hry začetl,
uvědomil jsem si, že inscenovat ji tak, jak ji napsal a pak
poslal do soutěže Alfréda Radoka, že tím bych mu jen ublížil.
Příběh byl rozvolněný, zasutý pod nadbytečným líčením
okolností, převažovala v něm sebeobhajoba hlavní postavy, její
pózy, její spílání celému světu... Práce na scénáři mi trvala
rok. Snažil jsem se v něm zesílit pravdu hrdinových protihráčů
– jak jeho bývalé ženy, kterou připravil o dítě, tak státní
zástupkyně, která podala žalobu na nezodpovědného otce.
Zpevnil jsem stavbu příběhu, aby měla silnější tah a
probouzela různé otázky, třeba – jaké jednání je zodpovědné, a
jaké už ne.
Myslím, že se vám to povedlo. Vaše inscenace se mi dlouho
honila hlavou. Jak ji ale přijal autor? Hlavní postava, do
které se projektoval, mi po pravdě řečeno moc sympatická
nebyla.
Když jsem si Pepíkovu hru poprvé přečetl, hned jsem mu řekl,
že takhle, jak je, ji inscenovat nemůžu. Dal mi volnou ruku,
že ji můžu upravit, jak chci. A když jsem mu pak po roce
ukázal svůj scénář, řekl, že se mu líbí a ať ho
s Rádobydivadlem udělám. Zajímal se o to, jak ji zkoušíme,
výsledek ale už neviděl. Při výstupu na Kralický Sněžník, na
jaře 2009 dostal infarkt a zemřel.
Spolupráce se souborem z Klapý pro vás není nějakým náhodným
odskokem k ochotníkům. V amatérském divadle působíte již
dlouho a máte za sebou režie více než dvaceti inscenací
v nejrůznějších českých souborech. Kdy a jak jste se
k amatérskému divadlu dostal?
V mládí jsem býval aktivním sportovcem. Žil jsem
v Poděbradech, dělal sportovní gymnastiku a v roce 1973 – to
mi bylo devatenáct – se na mě obrátil architekt Jan Pavlíček,
režisér tamějšího divadelního soboru Jiří z Poděbrad, jestli
bych ve hře Leonida Andrejeva Ten, který dostává políčky
nemohl vystupovat jako artista. Hra se odehrává v cirkusovém
prostředí a oni potřebovali někoho, kdo umí chodit po rukou a
dělá hvězdy a přemety. A mně se tehdy divadlo zalíbilo tak, že
jsem k němu od sportu sběhl.
Kudy vedla vaše cesta od amatérů k profesionálům, tedy
přesněji k rozhlasu?
Ve druhé polovině sedmdesátých let jsem studoval v Praze
Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a souběžně navštěvoval
Lidovou konzervatoř, zřizovanou krajským kulturním střediskem.
Na ní jsem dva a půl roku intenzivně studoval divadelní režii.
Přednášky a semináře na konzervatoři vedli například Rudolf
Felzmann, Zuzana Kočová, Jarmila Drobná-Černíková, Bořík
Procházka… Obor hudebního divadla vedl Zdeněk Štěrba a do
jevištní řeči nás zasvěcovala jeho partnerka, rozhlasová
režisérka Veronika Matějová. Když jsem odpromoval na vysoké,
bylo mi jasné, že víc než k pedagogické práci mě to táhne k
divadlu. A tehdy mi Veronika Matějová nabídla, že bych to mohl
zkusit u ní v oddělení režisérů stanice Praha. V rozhlase jsem
začínal jako technický redaktor: dozoroval jsem živé vysílání,
například Rozhlasové noviny, Studio sedm, točil A léta běží,
vážení... K literatuře a k rozhlasové činohře jsem se ale
dostal až poté, kdy jsem do rozhlasu nastoupil podruhé, tedy
v polovině devadesátých let.
Vy jste z rozhlasu odešel? Proč?
Poprvé jsem do rozhlasu nastoupil v roce 1982, dlouho jsem se
k pořádné režii nemohl dostat a to, co jsem dělal, se mi
stávalo rutinou. Proto jsem přešel do armádního vysílání, kde
jsem se podílel na tehdy dost oblíbené Polní poště. Ale trošku
jsem se tam nepohodl, režie byla stále v nedohlednu a ve mně
rostl pocit, že odborně nerostu. Takže, když jsem těsně před
revolucí dostal nabídku z Rakovníku, kde už jsem tehdy žil a
dělal amatérské divadlo, jestli bych nenastoupil do tamějšího
kulturního domu jako ředitel, na nabídku jsem kývnul a
z rozhlasu odešel. Po nějaké době mi ale Zdeněk Štěrba opět
hodil lano, znovu jsem začal s rozhlasem spolupracovat jako
externista, točil jsem dokumenty a v roce 1995 se mě tehdejší
šéfredaktor Prahy Libor Vacek zeptal, jestli bych nechtěl
točit pohádky. Známý rozhlasový režisér Karel Weinlich tehdy
odcházel do důchodu a já si řekl – Zkusím to ještě jednou.
Kromě pohádek ovšem natáčíte mnoho dalších rozmanitých žánrů -
od literárních pásem přes dokumenty a dramatizace až ke hrám a
seriálům. Který z těch žánrů máte nejraději?
Právě pohádku. Jednoznačně. V amatérském divadle jsem vlastně
také začínal pohádkami a i s rakovnickým souborem jsme
inscenovali řadu pohádek.
Co vás k pohádkám tak přitahuje?
Mám rád silné příběhy. Takové, které dokáží rozvíjet naši
fantazii a zavádějí nás do jiných světů. A rozhlasová pohádka
umožňuje právě s fantazií pracovat snad ze všech rozhlasových
žánrů nejvíc. S fantazií posluchačů i inscenátorů. Nabízí mi
možnost, abych prostřednictvím zvukové podoby inscenace
podněcoval představivost dětí i dospělých. Jako režisér se
v tomto žánru cítím velmi svobodný.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 12. 7. |
