|
|
Síla příběhu „nehrdinských“ hrdinů
Vyjádřit uměleckým dílem tak monumentální a bolestné téma,
jako je pohnutý osud Lidic, to chce nápad i odvahu.
Autoři se možná proto dosud spíš věnovali atentátu na
Heydricha a parašutistům, kteří jej provedli. Spisovatel a
scenárista Zdeněk Mahler však už před lety zpracoval
v nevelké novele příběhy lidického občana, který tragédii
přežil, a mladého muže, jenž ji nezodpovědnou klukovinou
způsobil. Mahlerova scénáře se po onemocnění Alice Nellis ujal
režisér Petr Nikolaev.
 Projekt
Lidice si dal nesnadný úkol: skloubit velké téma s komorními
příběhy lidí, jejichž osudy byly spjaty s lidickou tragédií,
ale kteří se nestali – ani stát nemohli – aktéry hrdinského
eposu. (Lidice vůbec nemají hrdinu „vzorového“ typu.) Film má
tři dějové linie: Drama lidického místostarosty Šímy, který
v hádce neúmyslně zabije syna, jde za to vězení, a tak přežije
masakr lidických mužů. Dále historku záletného chlapíka, který
napsal své dívce dopis s tajemnými náznaky, že se musí skrývat
– pouze proto, aby se zbavil nepohodlného vztahu. Třetím,
hlavním dějovým motivem je tragédie obce, pro niž posloužil
dopis jako záminka. Příběhy probíhají paralelně, vzájemně se
prostupují a navazují na sebe. Ve finále se osud neúmyslného
vraha Šímy a obce přirozeně propojí do smutného závěru: Ten,
který přežil, se do obrazu lidické tragédie jaksi nehodí.
Přes trojí dějové – řekněme – zatížení se tvůrcům zdařilo
vyklenout jednolitý dramatický oblouk, který vcelku funguje.
Po rozsáhlé expozici – vešla se do ní vypjatá milostná scéna,
uvedení do lidických reálií včetně drsné scény zabití Šímova
syna – následuje tragédie obce, natočená většinou se
sympatickou uměřeností. Přesvědčivé je i finále. Začíná
vlastně už od okamžiků, kdy Šíma po návratu z vězení zoufale
hledá ve sněhu zbytky svého domova (jedna z nejsilnějších scén
filmu), a směřuje k závěrečným sekvencím jeho poválečné
osamělosti uprostřed „oficiálních“ smutečních slavností.
Film ztrácí na přesvědčivosti tam, kde autoři považovali za
nutné (možná kvůli předpokládaným zahraničnímu divákům) něco
vysvětlit, objasnit, dokreslit. Místy také vadí nadbytečný
tlak „na pilu“; nástrahám přílišného patosu však naštěstí
většinou čelí přesné a vyvážené herecké výkony (Karel Roden,
Jan Budař, Zuzana Bydžovská a další), skvělá kamera Antonia
Riestra i kreativita a pečlivost architekta Jana Vlčka.
Agáta Pilátová, publicista |
