|
|
 Jak
Monty Pythoni hledali smysl života
Britská komediální skupina Monty Python se dávno
rozpadla, jeden její člen už nežije – avšak zanechaný odkaz
stále oslovuje, mnohdy dokonce aktuálněji než kdykoli dříve.
Zejména deziluzivní pohledy na sociální a náboženskou
demagogii, kdysi rozněcující vášně, mají co říci i dnes. Také
Monty Pythonův Smysl života (ve čtvrtek 28. července
uvádí Prima Cool), režírovaný Terrym Jonesem, probouzel
pohoršení tím, jak zkoumal zákruty lidského života od zrození
až po skon a co v nich nacházel.
Vyprávěním prostupuje silný parodický základ, daný i mužským
obsazením ženských rolí. Hned v úvodní „revoluční“ povídce o
vzpouře starců v jedné pojišťovně, která podobna mohutné lodi
útočí na finančnická centra, vyvstane pochybnost, co by
nastalo, kdyby Země nebyla kulatá, nýbrž rovná jako placka...
Teprve po této předehře se počíná rozvíjet vlastní film, jehož
rámujícím prvkem se stává akvárium se šesti rybkami s lidskými
hlavičkami (členů Monty Pythonu): ze svého akvária průběžně
komentují okolní svět, kterým je přepychová restaurace,
obřadně se zdraví a jejich disputace o bohu a smyslu života
vstupují do písňového tvaru, postaveného na animovaných
kolážích.
„Smysl života“ se skládá (bez úvodní sekvence) ze sedmi
povídek, ale ani to není konečný počet, protože některé
povídky jsou rozděleny do téměř samostatných částí. Často se
tak zobrazují různé podoby téhož jevu, shodně však nazíraných
s krajní dávkou ironie, nonsensu a záměrných nepřípadností.
Třeba hned jedna z prvních epizod nás zavede do chudinské
dělnické čtvrti (titulek hlásá, že jde o třetí svět –
Yorkshire). Z práce propuštěný dělník přichází domů, aby davu
svých dětí oznámil, že je nedokáže uživit, a proto je musí
prodat na lékařské výzkumy. Když potomci žehrají, proč si
„nedával pozor“, rozvine se muzikálová sekvence pojednávající
o svatosti spermií: žádná nesmí přijít nazmar, protože Pánbůh
je má spočítané.
V tomto provokujícím duchu se film odvíjí i nadále: vysmívá se
konvenčním obrazům, ať již se týkají školství, válčení nebo
třeba stravování. Na konci všeho snažení stejně číhá Smrtka.
Záhrobí připomíná honosný banket, provázený pěveckou i
pohybovou parodií populárního anglického zpěváka Toma Jonese.
Tady autoři útočí na vyumělkovanost a falešnost hudebních
estrád zabalených do blýskavého pozlátka. Ale smysl života
jsme přesto nenašli, zkroušeně přiznávají tvůrci filmu, když
po mnoha cynických výpadech a šokujících příměrech dospěli do
finále.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
