|
|
 Když je
důkazem zrání opakování
Pražská kapela Tata Bojs hraje už třiadvacet let, ale
vzhledem k tomu, že ji Milan Cais a Marek Huňát alias Mardoša
založili už na základní škole, neměla by mít zatím nárok na
pouhou recyklaci ověřených postupů a témat – právě melodická a
textová svěžest ji ostatně dosud odlišovala od většiny jiných
formací na tuzemském pop-rockovém pomezí. Už osmé album
skupiny si ovšem nejen v názvu se symbolem nekonečna čteným
jako Ležatá osmička (vydává Supraphon) pohrává právě
s motivem životního i uměleckého opakování. Je to ale koncept,
ne sebekritika.
„Moje jediný přání je opakování,“ zpívá v jedné
z nejpříznačnějších skladeb nové desky Milan Cais, a Tata Bojs
se nám tu vskutku vyjevují jako nápadití a vtipní citátoři
sami sebe – od elektroniky poukazující na starší „taneční“
album Biorytmy (Papírovka) přes břitké přiznávky punkových
kořenů (2031) až po francouzské reminiscence (Ztraceno
v překladu) či třeba nadabovaného Funese v úvodní písni
Progresivní. Samozřejmě, že všechny ty odkazy a parafráze
nejsou na albu tím nejdůležitějším, kapela sebeironickými
pomrkáváním jen zdobí a zpestřuje velice solidní písničkový
materiál svědčící o tom, že
 zdaleka
nevyčerpala svůj hitový potenciál, který jí mohou už léta
závidět i daleko přímočařejší kolegové z hlavního proudu české
pop-music – vzpomeňme aspoň Filmařskou se stěží zapomenutelným
sloganem „Občas mám pocit, že nežiji/tak úplně ve své režii“.
Tata Bojs (na Ležaté osmičce posílení na kvintet) jsou
otevření muzikanti a v minulosti už to několikrát prokázali –
například na tři roky staré album Smetana nahráli své
nejznámější písně s korejským klasickým triem Ahn Trio.
Novinku vychyluje směrem k vážné hudbě, jazzu či minimalismu
domácí „bezhraniční“ soubor Clarinet Factory, z druhého
hudebního břehu je pak hostování rapera Vladimíra 518 v lehce
apokalyptické skladbě Světová. A také díky těmto stylovým
úkrokům je s léty o dost zralejším dojmem působící skupina
z Hanspaulky pořád hodně vysoko nad českým průměrem.
Milan Šefl |
