|
|
 Plácido
Domingo,
operní zpěvák a dirigent
Maestro, vím, že máte na kontě stěží uvěřitelný počet tří
tisícovek jevištních vystoupení. Může si člověk, který už
půlstoletí rozdává radost divákům po celém světě, vůbec
pamatovat, kde všude byl?
Vybavuji si, že v České republice jsem zpíval už dvakrát.
Poprvé – to bylo někdy v první polovině devadesátých let –
jsem natáčel vánoční album s výborným orchestrem Virtuosi di
Praga. Podruhé jsem koncertoval v pražské Sportovní hale a
zpívala se mnou báječná Angela Gheorghiu, která byla tehdy na
počátku své hvězdné kariéry. Teď jsem byl pořadateli
českokrumlovské hudební přehlídky dokonce osloven, abych se
stal „tváří festivalu“, což jsem s radostí přijal. Do Českého
Krumlova se totiž těším hned ze tří příčin. Jako prezident
nadace Europa Nostra, která pomáhá pečovat o skvostné památky
tohoto světadílu, jsem velmi rád, že navštívím toto krásné
historické město. Jako umělec si vychutnám opakované setkání
s vnímavým publikem, které nezapře staletou hudební tradici
vašeho národa. A jako tenorista vzdám hold svému dávnému
předchůdci z přelomu osmnáctého a devatenáctého století, o
kterém se obecně skoro nic neví. Jmenoval se Josef Karel
Ambrož, nebo chcete-li Ambrosch, narodil se právě v Českém
Krumlově a dopracoval se k tomu, že byl na dlouhých dvacet let
hlavním tenoristou tehdejší Královské opery v Berlíně. Úžasné,
že? Vystoupit v jeho rodném městě je pro mě proto emotivním
zážitkem.
Je pozoruhodné, že víte víc než většina z nás, místních. Ale
odpoutejme se od minulosti a zkusme shrnout, kdo na vás měl
během vaší kariéry největší vliv přímo.
Všechno, co umím, mě naučili rodiče. Pocházíme ze Španělska,
ale za mého mládí jsme se přestěhovali do Mexico City, kde se
matka s otcem, oba zpěváci, věnovali oblíbené zarzuele.
Vystupovali dvakrát denně, v neděli dokonce třikrát, po nocích
nacvičovali nový repertoár. V divadle jsem byl často s nimi,
stalo se v podstatě mým druhým domovem, a na vlastní oči jsem
viděl, jak tvrdě se musí pracovat, pokud to zpěvák chce někam
dotáhnout. Ostatně, některé melodie ze zarzuel mám na
repertoáru dodnes, a kdykoli je na koncertě zpívám, myslím na
svoje rodiče.
Zajímavé je zjištění, odkud se v hudebním názvosloví pojem
zarzuela vzal. Nedaleko Madridu se nachází zámek, v jehož
divadelním sále se jí poprvé začalo dařit; jmenuje se Palacio
de la Zarzuela. Tamní kraj byl prý odjakživa plný ostružiní
neboli zarzas. Takže pro jednou botanika obohatila
muzikologii… Zazní nějaký popěvek z té či oné zarzuely také
v Českém Krumlově?
Velmi pravděpodobně tomu tak bude. Podobné koncerty mají být
pestré, vedle operních árií je vhodné nabídnout i něco
lehčího, a já mám tenhle obor takříkajíc v genech. Proč jej
tedy nepřipomenout i českému publiku, které jej pravděpodobně
moc nezná?
O vás se ví, že na jevišti dokážete působit strhujícím dojmem:
„Ten Domingo je tak dobrý herec jako já,“ ocenil svého času
váš výkon ve Verdiho Othellovi legendární Sir Lawrence Olivier
– a s příznačným humorem britského gentlemana dodal: „Jenže
ten zatracenej chlap umí navíc úžasně zpívat!“ Dá se tento
interpretační rozměr uplatnit i při koncertě, jaký zažijeme
20. srpna, když sám připouštíte, že být jako zpěvák sám na
jevišti, jen s orchestrem za zády, je možná ta největší výzva?
Jistěže dá, protože nejen každou árii, ale i většinu písní lze
uchopit a do jisté míry, třeba jen úsporným, ale nečekaným
pohybem či gestem, rozehrát do podoby malé herecké etudy. A
navíc nezapomeňte, že v Českém Krumlově nebudu chvílemi na
jevišti sám. Opět se mnou totiž přijíždí sopranistka, kterou
musím všem jenom vřele doporučit. Jmenuje se Ana María
Martínez, pochází z Portorika, je mimo jiné držitelkou ocenění
Grammy a jsem si jist, že pro vás bude velkým objevem.
Vaše choť, v mládí nadějná sopranistka Marta, vám pomáhala v
orientaci na vhodný repertoár a v sebepoznávání. Nebyla ovšem
první, kdo vám v mládí oznámil, že vás čeká takřka jistě
kariéra v jiném hlasovém oboru, než na jaký se zprvu
orientoval: „Plácido, ty vlastně nejsi baryton, ty jsi tenor!“
konstatoval přece váš pedagog Carlo Morelli. Vaše „dvojí
migrace“ – jedna od rolí v italských či francouzských operách
k německým a druhá od barytonu k tenoru a zpět – bývá často
přetřásána. Je to hlavně kvůli vašemu nedávno nastudovanému
titulnímu partu ve Verdiho díle Simon Boccanegra?
Zřejmě. Jenomže je to všechno trochu jinak. Ano, mé mládí se
zdálo být barytonové. Ostatně ještě v osmdesátých letech
minulého století se tak o mě někdy hovořilo kvůli mé
interpretaci Mozartova Figara. Ale když se podrobněji
zamyslíte nad Simonem Boccanegrou, dojdete k názoru, že
v tomto mistrovském díle Giuseppe Verdiho je vše stejně
nejednoznačné jako v životě. Vždyť titulní postava odněkud
vychází, lidsky postupně zraje, než dospěje do vrcholné
životní fáze. A tak v prologu opery, kdy je hrdina mladý, se
vlastně jedná o tenorový part, který se jen pozvolna, jakoby
málem neznatelně, posouvá do barytonového projevu… A právě to
mě na této roli tak přitahuje. Mapuje cestu určité osoby a
celý vývoj přetavuje i do roviny pěvecké charakteristiky,
techniky.
Zpíváte teď ale titulní roli i v jiné současné opeře, kterou
vám proslulý skladatel Tan Dun dokonce složil takříkajíc na
tělo...
Toho si velmi vážím. Opera se dává ve druhém z míst, kde
působím i jako manažer, tedy ve washingtonském operním domě. A
také je vlastně inspirována literaturou a filmem. Jmenuje se
Poslední císař a vy si v té souvislosti určitě vybavíte slavný
Bertolucciho film. Novináři mi po premiéře nejednou kladli
povrchně sugestivní otázku, která mezi řádky rádoby nenápadně,
a já říkám, že spíš nejapně připomínala veleúspěšný projekt
Tři tenoristé. Ptali se totiž, zda si mezi tenory dneška
připadám opravdu jako poslední císař, či spíše jako první. Na
to se dá popravdě odpovědět jediné. Že odmítám tu i onu
škatulku, protože moje vnitřní pravda je mnohem jednodušší a
obyčejnější. Budu prostě zpívat, dokud budu mít během
představení stejně opojný pocit, jako když jsem před padesáti
lety začínal. A dokud budu i při zkouškách pociťovat stejné
vzrušení.
Jiří Vejvoda, publicista
Foto archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 19. 7. |
