|
|
Surrealismus na svém místě
Výstavu Surrealistická východiska 1948–1989 lze
shlédnout na místě nad jiné vhodném, totiž v pražském
letohrádku Hvězda, jenž je od třicátých let 20. století
součástí surrealistické ikonografie. André Breton, jakožto
guru tohoto uměleckého směru, uplatnil totiž po své návštěvě
Prahy v roce 1935 vzpomínku na něj ve svém románu Šílená
láska. V té době se i samotná Praha stala po Paříži druhým
nejvýznamnějším centrem surrealismu, aby se o padesát let
později stala ohniskem jeho aktivit a koncepcí vůbec.
Navzdory tomu, že právě tento umělecký směr, hnutí či vůbec
způsob náhledu na svět našel právě u nás natolik živné
podhoubí, existoval zde po celý čas (a to nejen on sám, ale i
umělecké tendence k němu konvergující) mimo oficiální umělecké
struktury, ba v kulturním podzemí. Po roce 1968 byl ostatně
typickým normalizačním jazykem surrealismus označen za
„trojského koně antikomunismu“. I proto obsahuje výstava jen
málo položek v podobě výtvarné či knižní definitivy: Daleko
spíše je historickým průvodcem a mapou zdejších
surrealistických aktivit, zahrnujícím fotografickou a jinou
záznamovou dokumentaci typických kolektivních experimentací,
anket, her či diskusí, rukopisné materiály, ineditní sborníky
a samizdatové publikace, svědčící o neutuchající, v podstatě
kontinuální aktivitě, procházející pouze nutnou generační
obměnou. Jakkoli tkví podstata surrealismu v jeho kolektivitě
(implikující názorovou rozrůzněnost) je jeho úsilí napřeno ke
koncentrovanému, co možná nejpřesnějšímu vyjádření toho, co se
zdálo být dříve neuchopitelným a nekodifikovatelným.
Takto se od velkých, teoretizujících i tvůrčích osobností
nezávislé kultury generace válečné, vystavené později působení
stalinských represí (Teige, Effenberger, Egon Bondy),
dostáváme k poválečnému rozmachu surrealistické invence
výtvarné (Istler, Tikal, Fára, Medkovi) a básnické (Hynek,
Havlíček). Léta padesátá a šedesátá se pak spíše odbývají ve
znamení individuální existenciální vzpoury, projevující se
nespoutaností imaginace, absurdity a černého humoru. Až
v letech sedmdesátých a osmdesátých dochází zásluhou
Surrealistické skupiny v Československu ke vzedmutí
kolektivních aktivit s jejich noetickou povahou a posláním,
snad s výjimkou nutné individuálnosti a apriornosti pohledu
filmového režiséra a výtvarníka, svým dílem zde pochopitelně i
významně zastoupeného, světoznámého Jana Švankmajera.
Výstava, jejímž pořadatelem je Památník národního písemnictví
a kurátorem Stanislav Dvorský, potrvá do 30. října.
Jaroslav Vanča, scenárista, výtvarný teoretik
Foto archiv Památníku národního písemnictví
|
