Jan Vodňanský,
zpěvák, spisovatel, moderátor

Berete sedmdesátku jako příležitost k ohlédnutí se, k bilanci?

Každé kulaté výročí beru jako něco, co patří k životu, jako přelom, ale i jako výzvu, a tak je tomu i u sedmdesátky. Důležité je aktivně žít a tvořit. Kdyby to nešlo, asi bych se nad významem takových kulatých výročí zamýšlel. Já ale pracuji na projektech, které mě zajímají, takže si vlastně jenom ty narozeniny připomenu a jedu dál.

Vaše aktuální CD Vzpoura kocourů je prezentováno jako bilanční album…

Slovo bilanční nerad slyším, ten výraz v sobě implikuje konec něčeho, co bylo. A já ještě neskončil. Raději tedy říkám, že Vzpoura kocourů je albem profilovým. Ostatně – je na něm několik skutečně objevných záležitostí, byť jsou třeba už poměrně staré. Nebo jinak: některé písně z tohoto alba jsou tak staré, až jsou objevné a mladým posluchačům naprosto neznámé. Připomínám třeba písničku Juice Blues, kterou nám v roce 1964 nazpívala Eva Olmerová. Ta nahrávka celá léta žila jen v mé paměti a v mém archivu.

Obsahuje deska i další podobné objevy?

Je tam ještě několik studiových nahrávek ze stejné doby, například  písnička Horké letní odpoledne. Tehdy nás – ještě neznámou mladou dvojici autorů – poprvé uvedl ve známost Československý rozhlas, konkrétně redakce zaměřená na mládež. Shodou příznivých okolností jsme si z našich nových písniček mohli udělat v rozhlase jeden díl cyklu Večer po neděli, a mohli jsme si dokonce i vybrat interprety! Celé to režíroval Karel Weinlich, který nám umožnil vymyslet vlastní rámec pořadu: doktor Ivan Vyskočil hrál psychiatra, který léčil našimi písněmi různé druhy duševních chorob. Do pořadu jsem si mohl objednat třeba Oldřicha Nového, Jiřinu Bohdalovou a podobná esa. Prostě program splněných snů.

Takže vás jako první objevil rozhlas.

Ano. Zvláště několik tehdejších rozhlasáků, konkrétně manželé Jaroslav Pacovský a Miluše Tikalová; ti byli první, kteří si neznámé dvojice Vodňanský + Skoumal všimli. Ale úplně první byl básník Pavel Šrut. Ten nás totiž jako dvojici „založil“. Byl požádán Redakcí vysílání pro děti a mládež o rozhlasovou pohádku, do níž potřeboval veršované texty k písničkám. Tehdy redakci překvapil, když řekl, že on dodá scénář, ale texty písní mu napíše „jeden strojař“. A to jsem byl já. Pak se Pavel zajímal o to , kdo by ty moje pohádkové texty mohl adekvátně zhudebnit a v rozhlase mu doporučili Skoumala, čerstvého absolventa JAMU, který tou dobou zaujal písněmi pro brněnské divadlo X-62.

O vašich raných textech pro děti se přitom dnes skoro neví.

Neví... No, spíš existuje rozšířená, ale mylná verze, že jsem pro děti začal dělat teprve v osmdesátých letech, když jsem byl zakázán pro dospělé. Ve skutečnosti se ale dvojice Vodňanský + Skoumal v roce 1963 poprvé představila právě tvorbou pro děti. V rozhlase nás pravidelně vysílala mladá redaktorka Jana Kudrnová, hrála i píseň Když jde malý bobr spát, která vznikla tou dobou na přání malých posluchačů.

Album Vzpoura kocourů je autorskou a interpretační antologií: vedle vaší tvorby připomíná i mnohé z vašich dosavadních spolupracovníků.

Především Petra Skoumala, pak jsou tam písně, které složil hudební skladatel Přemysl Rut, některé z nich taky zpívá. Spolu s ním zpívá blues Samota v expresu Magda Šebestová rozená Křížková – známá už v dětském věku interpretací semaforské písně Sluníčko s Jiřím Suchým. V lyrických písních Žena se dívá do ulice a Jsem déšť se snoubí hlasy Světlany Nálepkové a Přemysla Ruta. Dále je na desce trojice písní, datem vzniku nejmladších, které na mé texty složil Petr Frischmann. To je zajímavý člověk: skvěle hraje na klavír nejrůznější hudební žánry a také komponuje. Navíc má stejnou profesní kombinaci, jako měl Jiří Šlitr: je právník a muzikant. Často se stává, že po náročném dnu v kanceláři a u soudů si vezme klávesy a jde do kavárny jen tak zahrát pro radost sobě i kamarádům. Myslím si, že jde o účinnou aktivní formu odreagování. A přitom pro ostatní velice příjemnou.

Proč jste některé starší písničky na CD nazpíval znovu?

Protože jsem je považoval i po letech za docela zajímavé, ale v archivu se nedochovaly. Vznikly tak jejich nové studiové nahrávky, zpestřené klavírem Jiřího Toufara, klarinetem Romana Fojtíčka a houslemi Aleše Březiny. Jsou mezi nimi i písně s dobovou jemně erotickou atmosférou počátku dvacátého století, například zrovna titulní Vzpoura kocourů. Tenhle kankán jsme napsali se Skoumalem do secesní hříčky, kterou jsme hráli v roce 1971 jako naši procházku operou z roku 1911. Jde o jediný kankán, který jsme za téměř padesát let tvorby složili. Rozhodl jsem se tenhle unikát vylovit z propasti zapomnění, a tak jsem ten kankán znovu nazpíval s atraktivní zpěvačkou Divadla Sklep Hanou Navarovou. Mimochodem, i ona je JUDr. a má i jako skladatelka zajímavé hudební nápady. A tak s ní už léta spolupracuji na písničkách pro děti. Hanka se mnou nazpívala i další písničku V+S Vánoce ve Špindlu. Ostatně na nové podobě téhle písničky má také zásluhu rozhlas: před několika lety mi volala jedna redaktorka, že by ji potřebovali, a já ji prostě neměl. Nahrál jsem ji tedy i proto, abych jí příště mohl vyhovět.

Mluvili jsme o vaší rané tvorbě pro děti. Později jste se k ní vrátil, i když poněkud svérázně…

Bylo to kolem roku 1987, kdy se jedna agentura rozhodla, že mě po mnoha letech totálního zákazu opět povolí veřejné vystupování, ale pouze pro publikum do patnácti let. Tou dobou jsem už začal skládat písničky s Přemyslem Rutem, měli jsme spolu jako dvojice pořad a rozhodli se, že s tou absurditou zkusíme pracovat. Přemysl Rut je vystudovaný režisér, umí leccos, co by jiné nenapadlo. Zjistili jsme, že někteří pořadatelé se v čase rozvinuté perestrojky přestávali bát a moc už nebrali na vědomí všelijaká (ne)povolení. Tak jsme v sále v Trojické ulici uspořádali večerní program pro dospělé s názvem Výchovný koncert – aby se zdůraznilo, že jde o pořad pro děti. Začínal tak, že než jsem přišel na scénu já, hrál Přemysl na piáno předehru první písničky a během ní poučoval diváky: za chvilku přijde pan Vodňanský, který je povolený pouze pro diváky do patnácti let, tak vás vyzývám, abyste se chovali jako nezletilí! A kdyby se někdo ptal, zda máte občanský průkaz, odpovězte mu: „Na to mám ještě móc a móc času.“ A jako režisér s nimi nacvičil i ten odmítavý pohyb rukou.

Agáta a Tomáš Pilátovi, publicisté

Foto Tomáš Vodňanský

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 23. srpna.



  Obhajoba starého magnáta  
  Jak to vidí Miloš Čermák
 
  Surrealismus na svém místě  

  Navštivte  
 
  U dvora královny vdovy   
  Téma