Návrat ze severu

Vracím se domů z letošních cest po severu. Prosluněn severským sluncem, provoněn vůněmi stepí a moře, zhýčkán pouličními úsměvy neznámých lidí. A když zavřu oči, tak se mi kromě toho všeho začnou vybavovat kameny.

Na Rujaně v Lancken-Granitz najdete několik tisíc let staré dolmeny. Propagandisté třetí říše se o ně prý v touze dotvrdit slavnou germánskou minulost velmi zajímali. Když se však ukázalo, že tyto pravěké stavby tu musely být postaveny mnohem dříve, než se sem dostavil vyvolený národ, jejich zájem rychle opadl. V časech plastové NDR se tu o kameny starala rodina místních nadšenců a nakonec se je podařilo uchovat dodnes, i když mnoho prehistorických rujanských menhirů zmizelo z polí díky přičinlivosti družstevních zemědělců. Ano, čistky se nekonaly jen v řadách lidí, ale i kamenů. Ostatně nebylo to poprvé: do balvanu vytesaný slovanský pohanský bůh Svantovít je dodnes potupně vestavěn do zdi kostela v Altenkirchen, a to přímo u vchodu a ve výšce očí a úst – aby si na něj mohl slušný křesťan odplivnout...

Na jihozápadě dánského ostrova Bornholm je mezi stromy nenápadně ukrytý kamenný les. Více než padesát kýmsi kdysi vztyčených kamenů nechal v roce 1850 nadšený dánský král Frederik VII. oplotit kamennou zídkou a věnoval je své ženě Louise jako dárek, zřejmě místo květin či náhrdelníku... Vskutku královský dar. Mohl k němu přihodit i pár skalních kreseb, mohyl či runových kamenů, kdyby chtěl, ale o tom už se v archeologických příručkách nic neříká.

Zato templářští rytíři na Bornholmu ve dvanáctém století vybudovali na území asi 40 krát 30 kilometrů patnáct kamenných kostelů, z toho čtyři unikátní rotundy. Všechny byly vyměřeny a postaveny na centimentr přesně tak, aby byla pro budoucnost uchována matematická tajemství, která řád nechtěl vydat do nepovolaných rukou současníků...

A pak tu máme vyřezávané kamenné kříže na ostrově Öland či z ještě starších dob balvany popsané runami. Například Karlevistenen, jeden ze dvou nejslavnějších švédských kamenů, nad jehož nápisem si lámala hlavu řada badatelů a který vypráví o muži jménem Sibbe. Druh poezie, jímž je kámen popsán, se nazývá dróttkvaet a ten, kdo ho používal, musel být nutně šlechtického rodu. Jiní lidé tímto způsobem tehdy psát neuměli. Použili tu takzvané kenningy, zvláštní druh básnického přirovnání: když chcete například napsat o námořním kapitánovi, který se vydal na moře, napíšete o „jednom z vyvolených, který je pánem nemocí vod“ a tak podobně. Rozluštění těchto záhad by určitě velmi pomohlo, kdyby Švédové hrob pod kamenem odkryli a vykopali. Jenže oni to dosud neudělali, neboť převládá názor, že se mrtví mají nechat v klidu spát. A to je pro mne další z tajemství, která určitě řada z nás nemůže pochopit, neboť jen blázen by přece nevykopal poklad...

A tak když se vracím domů, než na sebe nechám dopadnout drtivou pěst každodenních zpráv, položím si na stůl malý kámen z ölandského vápence. Našel jsem ho na bílé pláži uprostřed oblázků s otisky trilobitů a různých mořských prapotvůrek. Nic zvláštního na něm není, jen tvarem připomíná mobilní telefon, takže mezi ostatní předměty na mém stole docela dobře zapadne. Ostatně za pár týdnů se všechno zase nejspíš vrátí do normálních kolejí...

Jan Burian, písničkář a spisovatel