Čankišou: Vychází dospělá deska!

Brněnská kapela Čankišou, která už více než dekádu svým originálním přístupem k hudebním vlivům a podnětům z celého světa baví i roztancovává své publikum, vydává v těchto dnech novou desku, za dobu své existence pátou řadovou. O tom, jak nové CD s názvem Fayt navazuje na dosavadní poetiku kapely, založenou na odkazu tajemného lidu Čanki, v čem je jiné a kudy se Čankišou dále ubírají, jsme mluvili s frontmanem ansámblu Karlem Heřmanem.

Kapela Čankišou se na začátku existence originálně vypořádala s otázkou, zpívat-li česky, anglicky nebo jinak. Je nastolený zvyk s jazykem lidu Čanki zachován i na nové desce? A pokud ano, máte čas jej procvičovat, konverzovat? Jak se vám píšou texty? 

My jsme úplně v prapočátcích zkoušeli zpívat česky. Ale bohužel jsem si ověřil, že když hraješ třeba „latinu“ a chceš do toho zpívat česky, jak svítí slunce a podobně, zapůsobí to občas až trapně. A druhá věc je, že nejsme rozhodně první – v Československu už v padesátých létech tohle dělali Kučerovci. Navazovat atmosféru, o to jde. Je pravda, že když jsme dělali minulou desku Lé la – ta byla cestovatelská a směřuje do Pákistánu a na Réunion –, začal jsem do ní vsunovat francouzskou kreolštinu, respektive to, co jsem z ní pochytil, nebo i urdštinu, dal jsem tam i nějaké tamilské věci. Když jsme začínali hrát, mohl jsem zpívat, co jsem chtěl. To bylo v pořádku, dokud jsme nešli do studia, jenže najednou jsem zjistil, že jsem si na sebe upletl hrozný bič. Kromě toho si vždycky pomáháme příběhy. Napřed je dáno, o čem ta písnička má být, a pak se udělá, aniž by to bylo vypsáno slovy. Jsem schopen zpívat česky, ale do Čankišou to fakt asi nepatří.

Na předchozím CD přibyla oproti starším albům elektrická kytara, přesto jako by se dále odvracelo od rokenrolových základů, které všichni máte. Pokračuje tento vývoj na nové desce? Jaká je zvukově?

Každopádně jsme přitvrdili. Například mandolínu jsme odstranili úplně, i když máme zase dvě věci s ukulele. Jistě se nedá říct, že by ta deska byla rockovější, ale je nekompromisnější, tvrdší než to, co jsme dělali dřív. Sami jsme si řekli, že už je taková dospělá.

Od doby, kdy vyšla minulá deska, jste poněkud ustoupili od své „celoplošné“ mystifikace, přestali jste hrát na to, že prezentujete folklor lidu Čanki, a přiznáváte, že jednotlivé písně mají náměty právě třeba kreolské nebo ukrajinské a podobně. Byl to záměr?

Bylo to dáno tím, že to byla skutečně cestovatelská deska, postavená na zážitcích a spolupráci s konkrétními lidmi buď na Réunionu, nebo v Pákistánu. Na Réunionu jsme zkoušeli s dechovkou, největší v Indickém oceánu, která se jmenuje Byin Maye. Naučili jsme se nějaké písně a trochu je překopali. A například tamější bard Alain Péters, který je hrával zase úplně jinak, je ve Francii tabu, ačkoli Réunion je vlastně Francie a Evropská unie. On byl takový antiotrokář a tvrdil, že na Réunionu tohle běží dál. Tak jsme některé písničky udělali víceméně schválně, na jeho počest, protože ve Francii mu žádné desky nevycházejí. Pákistán je zase naprosto jiná kultura – mám na mysli nenáboženskou, světskou kulturu, jaká snad může fungovat jenom v Paňdžábu, případně ještě v Turecku. To bylo velké okouzlení a bývala by škoda naší spolupráce s pákistánským muzikantem Sainem Zahoorem a s paní, která se jmenuje Surriya Khanam, nevyužít.

Co byste řekl na názor, že world music je tak trochu medvědí službou hudebním tradicím, neboť si bere od každého národa něco a dělá globalizovanou směs, která kulturní originalitu spíš dusí, než by ji oživovala?

Myslím, že nemáte pravdu. Ukazování jiné kultury je strašně důležité, naopak je to cesta ke kořenům. Od padesátých let až do poloviny let devadesátých tu vládla hlavně angloamerická scéna všelijakých odnoží rokenrolu. Až pak přišla doba, kdy se začaly používat motivy a principy práce pocházející odjinud. Je velice zajímavé, že kdo chce tu muziku hrát, musí pochopit její hudební filozofii. Třeba u arabských věcí od čtvrttónů po harmonii, která vlastně neexistuje, místo ní je jeden tón, od nějž se odvíjí melodie, to se nemění a neuhne. Například Tinariwen z Libye, kteří žijí ve Francii, hrají pouštní blues. Jsou to nomádi, kteří se dali dohromady v nějakém táboře, hrají na evropské nástroje, a přitom je to blues na prazákladech jejich přirozené hudby. Nemyslím, že by world music byla medvědí služba, a jestli má nějaká globalizace cenu, pak právě v kultuře, neboť tam se dají ukazovat různé směry spíš než třeba v ekonomii.

Při vašich koncertech bývá na pódiu mnoho neobvyklých hudebních nástrojů. Zazní na nové desce nějaké, které jste objevili na cestách?

Člen Čankišou David Synák alias Sysyn je v tomhle směru hodně aktivní, hraje na všelijaké píšťalky. Já jsem s Čankišou začal na něco hrát až teď a ten nástroj jsem si přivezl z Kunštátu. Uviděl jsem ho tam u kamaráda, nechal ho tam nějaký Argentinec, který s ním sjezdil Evropu, tak jsem si na něj zadrnkal. Pak jsem pracně zjišťoval, jak se vůbec jmenuje, a zjistil jsem, že je to saz, turecký strunný nástroj. Tak ten zazní na desce ve dvou písničkách.

Hudební žánry mívají svoje publikum. Existuje něco jako typický posluchač Čankišou? A pokud ano, jste rádi, nebo byste raději hráli pro co nejširší publikum?

Jak jezdíme už dvanáct let po štacích, zjišťujeme, že mnohde na nás chodí stejní lidé. Často s sebou samozřejmě někoho přivedou. Naše publikum tvoří lidi, kteří mají rádi život, jde nám o tanec, energii, radost. Lidi se chodí bavit a při tom se i zapojují. Velice baví neuvěřitelně široká věková škála – od šestnácti do pětašedesáti, žádný problém, tamhle stojí paní, odhodí lodičky a jde tancovat bosá pod pódium. Teď jsme hráli v Prachaticích a přijeli lidi z Budějovic, kteří jezdí na všechny naše koncerty v okolí.

K vydání nové desky se obvykle váže zvýšená koncertní aktivita. Jak to bude s vámi? Bude nějaká premiéra, pojedete zase do zahraničí?

Z nejbližších termínů máme 6. října křest desky v Akropoli v Praze, odtud 7. října odlétáme na Krym a 12. října se těšíme na brněnský křest na Flédě!

Jan Mattuš, překladatel a publicista

Foto Petr Volgemut