Rudolf Křesťan, fejetonista

Chodník & chodník

Vedle chodníků slávy existují i mnohé, které nejsou žádná sláva.
Ty první bývají obvykle poblíž filmově festivalových míst, případně v lokalitách jinak spojených s kulturou. Ony druhé chodníky jsou pak k vymknutí kotníku.
Přiléhají většinou k bočním ulicím. Případně se hrbolatí na okrajích měst. Hojně sídlí na sídlištích. Jsou pro ně příznačné díry, hrboly a chybějící kostky. Případně zvlněný asfalt zvednutý kořeny okolních stromů. Jejich vzhled je diametrálně odlišný od nablýskaných trotoárů, i když s nimi mají taky něco společného: vyžadují od člověka soustředěnou pozornost.
Pravda, jde o pozornost poněkud jiného druhu, než byla ta, s níž jsem si v Cannes prohlížel na tamním chodníku slávy jednotlivé keramické kachle s otisky dlaní slavných umělců. Například ruka zpěváka Aznavoura se mi jevila pozoruhodně drobná. Otisk herečky Stoneové mě zase zaujal dlaní s náležitě dlouhými nehty. Režisér Kurosawa musel mít sílu v prstech, aspoň tak se mi jevil hluboký vlis jejich konečků.
Jak už jsem uvedl, bedlivé soustředění si vyžadují i chodníky neslavné. V jejich případě jde o zdraví. U mě tuplem – po operaci páteře. Sleduji jejich povrch až holmesovsky, abych se vyvaroval omylného šlápnutí.
Rozličná města, ve kterých se vyskytují chodníky slávy, hrdě uvádějí jejich existenci (na rozdíl od místních chodníků neslavných) v cestovních průvodcích. Je tomu tak od Hollywoodu až po Brno a Zlín, kde se takové chodníky taky skvějí. Jeden je k vidění dokonce i ve Velké Bíteši před restaurací U Raušů. Svou hvězdu tam má taky rychlobruslařka Marina Sáblíková – s originálním označením „Za bezkonkurenční práci s noži“.
Pokud se pohybu na ledě se týče, na neslavných chodnících jde v časech námrazy také o rychlo-, jenže padání. V proradnou trasu se mohou proměnit i cesty jinak rovné a bezpečné. Stačí tabulka „V zimě se chodník neudržuje“. Ad udržování: je kumšt tam za náledí udržet sebe sama.
Zimní období ještě nenastalo, ale jako výmluva těch, kdo za stav chodníků odpovídají, je čtvrté roční období přímo univerzálním zdůvodněním celoročním. Na jaře, v létě a na podzim jsou to „díry po zimě“. Když pak nastane období mrazů, kolovrátek se může zase roztočit od začátku.
Někdy se však stává, že i chodník slávy dopadne neslavně. Ze zpravodajství je mi známo, že svého času takhle zhasl uvažovaný karlovarský. S jeho návrhem přišli tamní zastupitelé v roce 2002. Později byly náklady na přípravy odepsány škodní komisí.
Tehdejší primátor uvedl v roce 2008, že bez fanfár skončila i kdysi zamýšlená síň slávy v hotelu v Pupp. Už pro ni byly sejmuty otisky některých celebrit (včetně herců Seana Conneryho a Michaela Douglase). Jenže – cituji z dobové informace iDnes: „Hmota, kterou pro otisky připravila porcelánka, po vypálení praskla a zmenšila se. I když některé otisky nepopukaly, vypadaly jako dětská ručička.“
Taky tato skutečnost poutala zájem médií, ale běžný chodník v dezolátním stavu si v novinách neškrtne. Dokonce ani tehdy, když jeho povrch připomíná plastickou mapu včetně Sněžky i Macochy.
Chodníková past se leckde stala normou. Tu a tam bývají kritizovány anomálie na povrchu silnic, ale džuzny v místech pro pěší nikoho nevzrušují. Kromě člověka, jemuž se tam při chůzi přihodilo něco nepříjemného a jauvajsového. Například si po škobrtnutí zranil nohu. Zlomil si ruku. V lepším případě jen narazil kostrč. Nebo šlápl na nezajištěné víko od kanálu, které se pootočilo a přirazilo pravou nohu k okruží. Právě to se před čtyřmi lety stalo v Březnické ulici – zaplaťpánbůh bez vážnějších následků – čtyřiasedmdesátileté důchodkyni paní Miluši Kejřové ve Zlíně. Tedy ve městě, v němž kromě zmíněného chodníku je díky tamnímu filmovému festivalu taky jeden z tuzemských zmiňovaných chodníků slávy.