Ztracená Dafne v novém hávu

Za vůbec první operu je považována La Dafne Jacoba Periho (1561–1633). Z díla, které vzniklo při příležitosti karnevalu v roce 1598, se však dochovalo pouze libreto Ottavia Rinucciniho, z hudby se našly toliko zanedbatelné fragmenty a závěrečný sbor. Přesto byla La Dafne v novodobé premiéře uvedena v červnu v brněnském Divadle Reduta. Její partituru o dvanácti číslech totiž v duchu barokního minimalismu, respektive „v ozvěně“ ještě archaičtějších postupů takzvané florentské cameraty dokomponovali a zkompletovali Tomáš Hanzlík (nar. 1972) a Vít Zouhar (nar. 1966).

Každý z komponistů přispěl šesti čísly. Není to však střídání dvou rozličných rukopisů, hudba plyne v jednotném slohovém toku, jako kdyby na každém taktu pracovali společně. Ani závěrečný Periho sbor, který zní v Hanzlíkových intencích, nijak z celku nevybočuje. Oba skladatelé, kteří tvoří sehraný tým, nabízejí v La Dafne ohlasy několik století staré monodie, přesto posluchač cítí, že jde o hudbu s puncem současnosti. Kolorit „hudebního archaismu“ však převládá. Tuto skutečnost umocňuje i velekomorní orchestříček: k theorbě střídavě usedají Jan Čižmár nebo Marek Kubát, k violoncellu Josef Klíč a k varhanímu pozitivu Ondrej Olos, který navíc zastává post dirigenta.

Protože takzvaná florentská camerata v co nejširším měřítku usilovala o vzkříšení antického kultu, nepřekvapuje, že Rinucciniho libreto čerpá z Ovidiových Proměn. První Apollonovou láskou byla panenská a nezkrotná nymfa Dafne, která ve snaze ubránit se milostné božské náklonnosti se nechala proměnit ve vavřínový strom. Apollon na důkaz své lásky se pak ověnčoval jeho spletenými ratolestmi. Pod citlivou úpravou Rinucciniho libreta jsou podepsáni režisér Rocc a skladatelé.

Inscenátoři se snažili zachovat i ducha někdejšího provedení, a tak se La Dafne uvádí v Mozartově sále, kdy diváci svírají účinkující v řadách do půlkruhu, přičemž se pěvci nejednou pohybují mezi nimi v pohybovém aranžmá Štefana Capka. Režisér Rocc, který své pojetí označuje za scénickou instalaci, zvládl netradiční prostor suverénně, přičemž se mu málem podařilo – díky i inspirujícímu průhledu impozantními okny na starobylý Zelný trh – vykouzlit představu, že se vše odehrává „kdysi v nějakém z italských paláců“.

Nedlouhá inscenace prezentovaná bez pauzy je pionýrským exkursem do operní archeologie. Reprízy: 29. a 30. září.

Vladimír Čech, hudební publicista