Jak Petra Hůlová sklízela ze stolu

Spisovatelka Petra Hůlová (1979) se za pouhých devět let od vydání své veleúspěšné prvotiny Paměť mojí babičce už stačila stát zcela nepominutelnou osobností současné české prózy. Každá z jejích šesti knížek se setkala s přízní čtenářů i kritiků (ta už ovšem byla kolísavější).

Její druhá knížka, novela Přes matný sklo (2004), byla v roce 2005 natočena pro vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava jako četba na pokračování – a nedávno ji uvedlo na trh vydavatelství Radioservis ve formátu mp3. Je dost nesnadné převyprávět její příběh. Pokud bychom totiž měli na mysli příběh jako nějaký konstrukt, kompaktní stavbu, která má střed a těžiště a směřuje „odněkud někam“, pak něco takového v textu nenajdeme. Jde o dva souběžné, ničím nehierarchizované vypravěčské proudy, které vypovídají o tristní mezilidské situaci v jedné rodině, v textu samém nijak místně, časově a vlastně ani sociálně neurčené. Autorka sama přiznala, že chtěla vytvořit „stylizovaný portrét vlastní rodiny“, kterým hodlala „účtovat a sklízet ze stolu“, a jistě jí dáme za pravdu, že je to „kniha na všechny strany nelítostná“. Z rozmrzelého vyprávění stárnoucí matky i jejího syna, neúspěšného a k alkoholu sklouzávajícího třicátníka Ondřeje (do jehož postavy Hůlová transponovala své vlastní já), totiž sákne neschopnost navzájem se domluvit. Chybí oboustranná ochota přijmout se bez sebeoklamávání a všemožných fikcí. Těch podob vzájemného míjení, které se občas pohybují až na hranici „patologie všedního dne“, je tu ovšem daleko víc. A tak ony dvě generační perspektivy, jež jsou přítomné ve vyprávění matky i syna, jsou si nakonec podobné, což je podtrženo i stejným užívaným jazykem i nápadně příbuznou obrazivostí – oba mají stejně málo šancí vymanit se z bludných kruhů, v nichž se zmítají. Není tedy divu, že tato „vyprávění přes matný sklo“ nakonec do ničeho určitého neústí a „spotřebovávají se sama v sobě“, bez katarze, a tedy i bez jakéhokoliv „poslání“. Autorka se ovšem cítí být především pozorovatelkou vlastního rodinného živočichopisu, a nějaká poslání tedy „neřeší“ – to ponechává na čtenáři, potažmo tedy i posluchači.

Je mimo pochybnost, že autorka umí psát živě, zručně, spontánně, a že jí i proto vyhovují techniky tzv. postmoderní prózy – jak její nestavebná, horizontální „tekutost“, tak i uvolněné prostupování tematických i žánrových vrstev. Také proto si myslím, že volba právě téhle knížky k rozhlasové realizaci byla případná: dokonce se mi lépe poslouchala, než kdysi četla, její audioverze totiž potlačila určitou monotónnost textu.

Rovněž citlivá režie Aleše Vrzáka měla šťastnou ruku, už jen v obsazení obou vypravěčských partů. Značná odlišnost obou zvolených interpretů totiž úspěšně překlenula onu jazykovou stejnost a „nediferencovanost“ jejích zpovědí, přítomnou v knížce. Zatímco David Novotný vyjadřuje svým spíš „neutrálním“ projevem až zoufalou šeď oné podtlakové beznaděje, ukryté pod krustou zdánlivě rutinní každodennosti a vyrovnávané jen s pomocí sklenky, výkon Hany Kofránkové, která převzala roli matky, je emočně mnohem členitější a vypjatější – přesně a vrstevnatě evokuje vnitřní svět stárnoucí ženy, která se zoufale a bez jakékoli reflexe brání tomu, čemu se bránit prostě nemůže, tj. nejen erozi času, ale i nejobyčejnějším pravdám o sobě, leč nechá kolem sebe bez povšimnutí míjet jakoukoliv šanci na harmoničtější rodinné soubytí i na smír se sebou samou. Hned z několika důvodů stojí tedy za to věnovat ony tři hodiny a třináct minut, což je stopáž sedmidílné nahrávky, jejímu poslechu, i mít ji doma – ta realizace je totiž opravdu výborná!

Rudolf Matys, básník