Petr Pavlovský, kritik

O výtvarném skvostu slovem

První říjnovou středu zahájil Český rozhlas 2 – Praha v cyklu Tisíc příběhů dokumentární seriál Kuks – život, smrt a meditace v barokním pojetí, který poběží až do konce roku. Hradecká režisérka Lenka Jaklová jej dedikovala památce nedávno zesnulého kunsthistorika Mojmíra Horyny a zabývá se v něm východočeským skvostem barokní krajinotvorby, architektury a sochařství, Šporkovým Kuksem.
Přiblížit „výtvarný gesamtkunstwerk“ posluchačům bez špetky vizuality není snadné, jakkoli u mnohých lze předpokládat, že v Kuksu už někdy byli nebo jej alespoň znají z fotografií či televize. Avšak i pouhé slovo, doplněné dobře volenou hudbou (Miloš Štědroň skvěle, jako ostatně vždy!), dokáže ve službách zkušených a zapálených tvůrců zázraky.
Rozhodujícím faktem bývá volba hostů, které si moderátor či moderátorka pozve před mikrofon. Jedním z nejpůsobivějších je v cyklu Lenky Jaklové Václav Cílek, historicky poučený estetik a etik geologie, který dovede říci mnoho zajímavého o minulosti, podstatného o přítomnosti a vizionářsky sugestivního o budoucnosti fenoménu krajiny.
Poněkud rozporné byly komentáře kunsthistorika Jiřího T. Kotalíka, rektora AVU. Obsahovaly přirozeně celou řadu podstatných informací, poněkud je ovšem zlehčil tím, že v rozohněném nadšení pro předmět hovoru se dopustil několika znevěrohodňujících lapsů. Antijiráskovský odezdikezdismus „baroko nebylo temno, naopak to byla doba velmi osvícená“ od vysokoškolského pedagoga vyděsí. Jistě, za baroka kvetla u nás mnohá kultura, ale byly mimo jiné i strašlivé války, při kterých vyhynuly dvě třetiny obyvatel Čech, a probíhaly také čarodějnické procesy. Prostě není náhodou, že osvícenství se říká až době, která přišla po baroku. Slovo „osvícená“, užité v souvislosti s barokem, je prostě „úlet“.
Historik umění Pavel Preiss dobře ukázal rozporuplnost osobnosti Františka Šporka: buřič proti autoritám a většinou neúspěšný sudič, zároveň ale megaloman, konfliktní člověk s potřebou znovu a znovu vítězit, zřejmě též s „mindrákem novošlechtice“.
Ignác A. Hrdina, právník a teolog, vnesl světlo do Šporkova „disidentského“ života. Tento pozoruhodný muž zřídil nelegální tiskárnu – de facto předchůdkyni samizdatu, krátkodobě byl vězněn na pražském purkrabství, provokoval moc světskou i duchovní, roku 1729 byla „přepadově“ za asistence vojska prohledána všechna Šporkova sídla, v Praze i mimo ni. Za kacířství hrozilo odsouzení na doživotí, nakonec vyvázl jen s pokutou. Instruktivní souvislost s dvacátým stoletím: František Špork předběhl svou dobu, zastával postoje příznačné až pro II. vatikánský koncil. Dokument velice citlivě vyvažuje funkci uměleckou a naukovou.