Hlavně užít dne

Dvacetiletý houslista Jan Mráček, student 5. ročníku Pražské konzervatoře, získal letos na podzim status sólisty SOČRu. U rozhlasových symfoniků je jako doma – maminka je houslistkou orchestru už čtvrt století, tatínek tu taky hrál. Jan se už od dětství objevoval na pódiích i v soutěžích, vlastní první cenu z Kociánovy houslové soutěže, absolutní vítězství v národním kole Concertina Praga a nejvyšší ocenění z hudebních kurzů Václava Hudečka. Hrál i s Josefem Sukem. Zatím největším úspěchem je 2. cena v soutěži Pražského jara v roce 2010, kde se stal nejmladším laureátem.

Ovlivnili vás rodiče – houslisté?

Dítě se samo nemůže rozhodnout, nač bude hrát, nástroj mu zpravidla vybere někdo z rodičů. Jako malý jsem ale názor měl: pamatuji se, že když jsem v pěti letech přišel k paní profesorce na první hodinu houslí, řekl jsem, že chci hrát na saxofon... 

V dětství nad vámi převzal patronát Václav Hudeček. Jak jste se k němu dostal?

Naše rodiny se dávno znají. Blíže jsme se poznali na koncertě, kde jsme oba vystupovali. To mi bylo jedenáct a Václav Hudeček nabídl, že mi půjčí mistrovské housle od houslaře Karla Vávry. Hrál jsem na ně do loňska. Je to nádherný nástroj. Teď už mám půjčené jiné housle – z roku 1777 od italského houslaře Guadagninino. Půjčil mi je soukromý sběratel, vzácně přátelský člověk. Nemáme spolu smlouvu, stačí mu, když může jednou za měsíc přijít do koncertního sálu a poslechnout si, jak znějí.

S Václavem Hudečkem často vystupujete, několikrát jste za něj i „zaskočil“, například na Pražském hradě.

Hrál jsem s ním už mnohokrát, loni jsme spolu absolvovali předvánoční turné, bylo to skoro čtyřicet koncertů. Teď v listopadu budeme zase hrát na Hradě, vystupujeme spolu taky na výchovných koncertech.

Moc se líbil váš výkon v Sibeliově houslovém koncertu se SOČRem. Sibelius vás provází dlouho, hrál jste ho už ve čtrnácti letech v Rudolfinu. Je to váš oblíbený skladatel?

Těžko říct, kdo je můj oblíbený autor, každý má v sobě něco, co za to stojí. Sibelius je naplněn emocemi. Mám ho rád, protože s ním můžu lidem předat i něco ze svého srdce. Ten koncert jsem si vždycky přál zahrát, což se mi splnilo právě se SOČRem. A díky tomu jsem se stal sólistou rozhlasových symfoniků. Ale nejradši mám asi přece jen Dvořáka. Když ho hraju, slyším v tom Česko: českou hudebnost i krajinu.

Co by bylo na vašem cédéčku, kdybyste sestavoval dramaturgii sám?

Před časem jsem si vybral program recitálu výhradně z české hudby, ze skladeb, které se mi moc líbí: Smetanovo Z domoviny, Dvořákova Romance a Mazurek, Sukovy skladby a Koncertní polonéza Zdeňka Fibicha – tuhle skladbu skoro nikdo nezná, přitom je líbezná a krásná.

Jaké máte plány do budoucna?

Ještě nevím, cesta na AMU není jednoznačná. V této chvíli tam totiž není pedagog, který by mi byl blízký. A na školu se chodí za kantorem. Se studiem v zahraničí taky váhám. V Česku si několik let buduji jméno a pozici, kdybych odjel, je s tím konec. Vrátím se po letech z prestižní školy, ale k čemu mi to bude, když se na mne zapomene? Těžká volba, protože určí celý můj příští život. Nejlepší asi bude po povinných čtyřech semestrech řádného studia dělat AMU dálkově a jezdit do zahraničí na konzultace.

Kterého zahraničního učitele byste si vybral?

Zachara Brona. Má pověst, že je svým způsobem blázen, prý noc před soutěží cvičí s adepty do čtyř ráno, snad je i tyran. Ale na konzultace by byl výtečný.

Loni jste se prý zúčastnil „master class“ houslové virtuosky Idy Haendelové. Jaké to bylo?

Fenomenální! Jeden den učila, druhý den měla sólový recitál. Bude jí osmdesát devět let a dá sólový recitál – Bachovu Ciacconu skoro v devadesáti zpaměti! Ale na druhou stranu je mi jí trochu líto, celý život obětovala houslím, neměla muže ani děti, jen jezdila a hrála. Jistě je to krásné – celý život se rozdávat lidem, ale pak možná nemůžete mít radost z takového života, protože není zcela naplněn.

Jak vás tak slyším, vy to tak nemáte…

Určitě ne. Já chci mít svůj život, nechci cvičit od osmi ráno do večera. Myslím, že to ani nemá moc smysl, protože čím déle člověk cvičí, tím méně se koncentruje a přestane na to myslet. Myslím, že bohatě stačí tři čtyři hodiny, a člověk ještě stihne užít den.

Agáta Pilátová, publicistka

Foto Tomáš Vodňanský