Vladimír Karfík, publicista

Hrách na stěnu bývalé metropole

Jana Machalická vyslovila v Lidových novinách výhrady k letošnímu udílení státních a ministerských cen. Mě také zaujalo několik věcí: po letech to posmrtné uznání, a ne že bych si skladatele Zdeňka Lišky nevážil, naopak, mělo k tomu dojít už dávno, předávno, neboť autora takové hudební invence ve filmu jsme nikdy neměli. Ale stará bolest: uznání přicházejí tak pozdě, že na ně tvůrcův život nestačí. A ještě ta nešťastná cena za hudbu-nehudbu: neodvážíme se zpochybnit celoživotní odbornou práci Lubomíra Dorůžky pro jazzovou, dnes menšinou hudbu, ale nebyla jiná možnost uznání než vyhrazená skladatelům? Zato Miroslav Masák byl za zásluhy o českou architekturu oceněn právem. To, co mne zaujalo, bylo jeho lakonické poděkování, jež nemohlo být pregnantnější: řekl, že by si rád pohovořil s panem ministrem kultury o architektuře. Dobře jsme pochopili proč, těch pár slov bylo slyšet daleko jako třesk šrapnelu. Toto jsem si ze slavnostního večera, v souvislosti s podnikatelsko-vrchnostenským rozhodováním o architektuře, odnesl jako nejaktuálnější sdělení.
A pak poznámka na první pohled jenom okrajová: místo udílení – národní divadelní stánek, snad proto, aby se nenápadně dalo najevo, že jde o pouhé divadlo, a po představení rovnou do šaten. Jak jinak pochopit, že místem, kde by po ocenění tvůrčích výkonů mělo docházet k osobním setkáním, inspirativním hovorům, bylo stísněné vstupní foyer divadla? Že by za to mohli konšelé, když tehdy vykoupili stísněný pozemek před Prozatímním divadlem, s nímž už Zítek se Schulzem si neporadili jinak? Pravda, bylo možné posloužit si sklenkou vína, ale jak si v předsíni, kudy se prodírají lidé ze šaten s kabáty, pohovořit s přáteli? Vždyť hlavním smyslem takové události přece není v první řadě jeviště, ale jsou to právě ona setkání –jenomže letos ve slovutné budově kde? Ledaže bychom v tom zahlédli hlubší, za honosnou fasádou skrývaný záměr: setká-li se totiž pohromadě nezanedbatelná část kulturní obce, a má prostor a čas, kde si pohovořit, mohli by se možná na něčem rozumném dohovořit, čím by se úřady cítily ohroženy. Bohužel, ani dnes za podezřením není stihomam.
V posledních Divadelních novinách jsem si přečetl rozhovor s pražským primátorem. Na mnoha místech zlatá slova o nádherné frontě domů nábřeží i s budovou Mánesa, již zdobí Tančící dům, a s přiznanou zlomyslností trochu hyzdí Národní divadlo (Bůh nás ochraň před hněvem obrozenců přes Zdeňka Nejedlého po čerstvě povstavší národovce). Primátor, jistě poučen veletoči předchůdce Béma, řekl, že si sice netroufá být pražským kulturním arbitrem, ale dal najevo, že Praha má v současném klimatu dluh zejména vůči architektuře, a že pokud se „neotevře moderní architektuře, stane se v průběhu času mrtvým městem“. Tedy: Praha opravdu není mrtvým městem, jde jenom o to, čím vzkvétá. Královskou cestu dvacet let okupují čepičáři s matrjoškami, kvete prostituce, ač zákon ji nezná, a přesto jí už dávno nepatří s nostalgií vzpomínaná Kamzíkova ulice, ve srovnání s dneškem snad ještě kultivovaná, ale zato pár kroků od Václavského náměstí honosné domy s touto specifickou nabídkou a konzumem. Nehledě k prvenství v hazardu s množstvím heren. A herních (podle primátora) „proherních“ automatů. Tím Praha, kromě pivnic, skutečně žije.
Ale co se stane, až v možné světové krizi půjde lidem z tlustých do tenkých? Herny a automaty budou ožebračovat až na kost a začne vznikat sociální literatura, jak ji známe z minulého a předminulého století. Může být nad síly radnice a parlamentu tak těžké to Kuklovo bahno vysušit? Jde mi však o něco jiného: v Praze se v posledních patnácti letech začalo stavět, ale s jakou architekturou jsme konfrontováni? V lepším případě moderní konfekce, střižená podle potřeb developerů. Vznikla snad originální veřejná stavba (mimo zájem veřejnosti vyrostla v dejvickém kampusu kvalitní Technická knihovna), aby vytvářením dominant města určovala i povahu soukromé zástavby? Praha dosud není skanzen, a pokud jím je, pak ho oživují chrámy konzumu, rostoucí i na nejcennějších lokalitách historického centra. V těsné blízkosti bývalého Královského dvora – nikdo už o něm neví, zbyl jenom název ulice – za fasádou kasáren vyrostl na cenných vykopávkách vřed Palladia. Šel jsem tam nahlédnout, co z historických vykopávek zůstalo zachováno. Ukázka co nejmenší, adjustovaná tak, že vypadá jako atrapa. Vedle Masákova Máje zase cenné vykopávky, ale panu Pawlovskému, přisátému na pražský kšeft, paměť vadí, ministr ji tedy podle jeho pokynu zminimalizoval. Že škodu, nevratnou, utrpí historické město, nešť. Developer, náš skutečný vládce. Totéž s cenným domem Bohumila Kozáka na Václavském náměstí: architekti protestují – nebourat! – ale ministrovou mocí patrně disponuje investor, kterému dům překáží, takže zbourat. Definitivně? Mínění veřejnosti, tentokrát i odborné, to nic. Už lépe rozumím profesorovi architektury Romanu Kouckému, který dnešní Prahu už nepovažuje za metropoli.