|
|
 Písňový
archeolog Přemysl Rut
Kamarád Přemysl odjakživa sbírá písničky. Není to ale obyčejné
sběratelství, jako když někdo třeba sbírá pivní tácky. Přemysl
je něco jako písňový archeolog, vyhrabává staré tisky z prachu
antikvariátů, a kdyby existovaly nějaké pravěké partitury,
hrabal by se určitě i v zemi nebo by prolézal jeskyně. Ale ani
to není přesné, archeolog obyčejně nalezené předměty v
každodenním životě neužívá, zatímco Přemysl objevené písničky
hraje a zpívá, organizuje koncerty, a když má štěstí, může je
vydat jako knížku nebo desku. A právě tak vznikla publikace
Orchestrion v hlavě, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad a
jež obsahuje texty a notové záznamy tří set Přemyslových
nejoblíbenějších písní od národního obrození až k Jiřímu
Bulisovi – tedy do konce dvacátého století.
Do knihkupectví Luxor na Václavské náměstí pozvali Jiřího
Suchého a mě, abychom tu knihu pokřtili. Upřímně řečeno, nerad
při podobných příležitostech používám výraz „křest“. Jednak
jsem ateista, tudíž k tomu nemám oprávnění, a pak – křtít věci
mi vůbec připadá jako nějaký omyl. Vzpomínám si, že před časem
pokřtili benzinovou pumpu Aral, ale dnes už ta firma u nás
není; možná vyrazila pro změnu na pouť do Mekky, nevím. V
případě Přemyslova Orchestrionu jsem ale nezaváhal. Řekl jsem
si, že mu rád složím poctu, ať už tomu říkáme jakkoli. Zvlášť
když u toho bude i Jiří Suchý.
Oba jsme se dostavili do Luxoru mnohem dřív než autor a
zástupci nakladatelství. Sotva se pan Jiří posadil ke stolku,
stal se obětí lovce autogramů, který už číhal za sloupem.
„Kdysi jsem si vás taky nechal něco podepsat,“ pravil jsem po
chvilce největšímu českému textaři. „Ukázal jsem vám svůj
sešit plný výstřižků o Semaforu a vy jste mi tam napsal: Pane
Buriane, až tenhle sešit ztratíte, já vám koupím novej. Tak
vám teď po třiceti letech chci jen říct, že ho ještě mám a nic
mi kupovat nemusíte.“ Pan Jiří se jako obyčejně ostýchavě
usmál. Vzápětí se dostavil oslavenec a „křest“ mohl začít.
Přemysl Rut přivítal asi tři desítky přítomných a Jiří Suchý,
jenž je v knize ze všech autorů zastoupen nejčastěji, zazpíval
tři písničky – za Voskovce a Wericha Klobouk ve křoví, za
Jiřího Šlitra Docela malého blbého psíčka a za sebe Zlomil
jsem ruku tetičce. Pak Přemysl vyzval mě a oznámil, že moje
písničky budou k nalezení v plánovaném druhém dílu knihy,
takže prý jsem byl pozván jako ztělesněný příslib. Příští rok
mi bude šedesát, a tak jsem nadšeně prohlásil: „Jsem moc rád,
že jsem tady za mladý!“
„Chtěl jste snad říct za mladší, ne?“ ozval se osmdesátiletý
Jiří Suchý.
Abych dotvrdil svůj ateismus, zapěl jsem písničku Pánbůh je na
dovolené. Nemusel jsem se ale bát, že bych tím někoho urazil,
většinou se líbí i křesťanům. Můj farář Miloš Rejchrt dokonce
říká, že jsem ji vlastně nenapsal já, ale jakýsi Lukáš nebo
Marek někdy na začátku minulého tisíciletí. Měl bych se o tom
poradit s písňovým archeologem Přemyslem Rutem, je taky
křesťan, tak by to mohl vědět přesně.
Přistoupili jsme k obřadu a já se bál, že se odehraje jako
vždycky. Přizvaný kmotr popadne knihu nebo desku, poleje ji
šampaňským tak, že úplně zničí její obal a pak ji s vítězným
výrazem vrhne mezi publikum. Snad aby se s ní nemusel sušit,
nemám zdání...
V našem případě tomu bylo naštěstí jinak a způsob křtění
odpovídal atmosféře toho setkání. Ještě, než jsme si všichni i
s publikem zazpívali Život je jen náhoda, namočil si Jiří
Suchý jemně malíček do šampusu a neznatelně, aby tu krásnou
knížku neponičil, se dotkl jejího obalu. Buď vítána a hlavně
čtena a zpívána! Amen.
Jan Burian, písničkář a spisovatel
|
