|
|
 Doma
u Rafaela Kubelíka
„Od října do března považujeme za štěstí, když vidíme hory
alespoň jeden den v týdnu,“ ukazuje směrem k alpským stráním a
štítům mohutný muž s dlouhým plnovousem. Teď je však léto a
jen těžko si lze představit, že by jezero mohlo mít i jinou
než modrou barvu. Profesor Martin Kubelík je ovšem na proměny
zdejšího počasí zvyklý. Dům na klidném místě zvaném
Kastanienbaum nedaleko od předměstí Lucernu je součástí jeho
světa už celé půlstoletí. Tak jako byl zázemím a místem
návratů i pro jeho otce, dirigenta a skladatele Rafaela
Kubelíka, legendy české hudby i československého exilu.
Životu i dílu této významné osobnosti světového formátu se
stanice Vltava věnovala již několikrát, naposledy v pořadu
autora článku odvysílaném v den výročí vzniku samostatného
československého státu.
Stojíme na trávníku před vchodem, za zády proti slunci zdejší
charakteristickou dvoutisícovku jménem Pilatus. Naproti za
vodou jsou modrozelené kopce, pod zahradou vede tichá pobřežní
silnička, která mě sem vedla dva kilometry od trolejbusu.
Všude vzrostlé stromy, v sousedství další podobná sídla. Prý
se tu před pár dny po zahradě procházela liška.
Rafael Kubelík bydlel u jezera Vierwaldstättersee ve tři
století starém domě, k němuž přistavěl ateliér. Knihy, obrazy,
památky z cest… Pod schodištěm stojí v obytné pracovně křídlo,
u kterého komponoval, studoval partitury nebo zkoušel se
sólisty. Místnost vypadá jako za jeho života. Jen na víku
klavíru teď nenápadně stojí v rámečku malá barevná podobizna.
Dala ji sem jeho druhá žena, někdejší pěvkyně Elsie Morrisová,
drobná milá dáma, která v domě nadále bydlí.
„Od roku 1953 jsme měli byt v Lucernu. Až později, po smrti mé
matky, houslistky Ludmily Bertlové, když se otec znovu oženil
a stali jsme se Švýcary, se mu naskytla možnost koupit tenhle
dům. A tak jsme od poloviny šedesátých let žili tady. A tady
také 11. srpna v roce 1996 táta zemřel,“ vypráví hostitel,
který s manželkou a malými dětmi střídavě bydlí také v Praze a
na dalších místech. Je však nedlouho před výročím úmrtního dne
– a to se rodina vždy sejde zde ve Švýcarsku, v Kaštanu, jak
říkají.
Z Čech až na konec světa
Rafael se narodil v roce 1914 na zámečku v Býchorech u Kolína,
který patřil jeho otci, houslistovi Janu Kubelíkovi. Jako
mladý stanul v čele České filharmonie a po válce spoluzakládal
festival Pražské jaro. Po komunistickém puči záhy pochopil, že
na aktivitách nastupujícího režimu se nehodlá podílet, a ze
zájezdu do Británie už se s rodinou nevrátil. Martinovi bylo
tehdy dvaadvacet měsíců.
Byl v rodině dědeček Jan a jeho odkaz přítomen? „Trvale. Do
roku 1995 zde visel jeho překrásný portrét, který jsme pak
půjčili do Kubelíkovy síně v pražském Rudolfinu,“ vypráví
Martin. „Dědeček byl už šest let mrtvý, když jsem se narodil,
ale je to pro mě absolutně přítomný člověk,“ dodává.
Z toho, co mu vyprávěl o dědovi, pochopil mnohé i o svém otci.
V době, kdy se na desky se sedmdesáti osmi otáčkami vešlo jen
pár minut hudby, nechtěl slavný houslista točit delší díla.
„Hudební skladba pro něj – a stejně tak i pro tátu – dýchá od
první do poslední noty, a tak odmítal nahrávat něco, co by se
muselo přerušovat.“ Rafael prý přistupoval k natáčení obdobně.
Nechtěl lepit nahrávku po částech z taktů a hudebních frází.
„Nikdy nechtěl být tím, kdo má nejvíc koncertů za rok, kdo má
za život nejvíc nahrávek. Jako hudebník byl absolutně náročný,
neznal kompromis, pokud šlo o umění a o hudbu, běžně se vzdal
zakázek nebo pozvání, pokud tam nebyly optimální hudební a
umělecké, akustické i lidské podmínky, které potřeboval a
vyžadoval,“ přibližuje myšlenkové zázemí velkého dirigenta.
V Kaštanu
Lucern, šedesátitisícové město uprostřed Švýcarska, protkané
linkami modrobílých autobusů a trolejbusů, má jedinečnou
atmosféru. V létě je dějištěm renomovaného hudebního
festivalu. V zákulisí zdejšího moderního sálu, ve futuristické
stavbě světoznámého architekta Jeana Nouvela, visí na stěně
v řadě černobílých fotografií těch největších hvězd i momentka
pořízená asi po skončení jednoho z řady Kubelíkových koncertů
na této přehlídce. Zapomenut tu skutečně není – i umělecká
manažerka festivalu Christiane Weberová ví, kde žil, a dodává,
že v Kastanienbaumu teď má dům i dirigent Bernard Haitink a
někde poblíž snad i dirigent a pianista Vladimír Ashkenazy.
Na tento festival se moc rádi vracejí i Claudio Abbado a
Pierre Boulez. Ostatně obdivoval to zde už Richard Wagner,
který na kraji Lucernu, v Tribschenu, prožil před téměř sto
padesáti lety několik lidsky i umělecky šťastných roků.
Kubelík po válce dlouho nechtěl dirigovat v Německu, ale
v roce 1961 se nakonec stal šéfdirigentem Symfonického
orchestru Bavorského rozhlasu. Dosud drží rekord jako nejdéle
působící šéf v historii tohoto tělesa. Do Kastanienbaumu se
vracel jako domů, i když hodně času musel být právě v bavorské
metropoli.„Řekl bych, že v Mnichově strávil každoročně tak
čtyři a půl měsíce. Zde býval hlavně v letních týdnech, na
Vánoce a na Velikonoce,“ odhaduje Martin. „Tady měl uloženy
vzpomínky na krásné doby a na cesty, tady měl fyzický domov,
který ale musíme úplně odlišit od jeho duchovního domova, jímž
byla hudba,“ dodává. Když bylo otci přes padesát, začaly ho
trápit zdravotní problémy vyplývající z namáhání ramen. Lékaři
mu prý doporučili suchý a teplý vzduch, a proto si koupil malý
dům v Kalifornii a tam trávil zimní měsíce.
Vztah s otcem měl Martin stejně silný jako Rafael se svým
otcem, i když na jiné než na hudební úrovni. „Vyhrocená
situace rodiny v exilu u nás naštěstí nevedla ke katastrofě,
ale naopak k mimořádné intenzitě vztahů. Otec byl můj nejlepší
kamarád, poradce, věřil ve mne. Mám tátovi co děkovat, že byl
takový člověk, jaký byl – velký humanista, k němuž patřila
zodpovědnost, disciplína, nekompromisnost. Tím, že odešel
z Prahy, mi umožnil výchovu ve svobodě,“ vypráví Martin
Kubelík. Podobně podle něj otec vyjadřoval vděčnost svému otci
– za celý život, za hudební i humanistickou výuku. „Jsem
vděčný, že jsou oba dva velcí hudební Kubelíci pohřbeni vedle
sebe na Slavíně, že táta dostal takto možnost zpečetit svůj
návrat do domova,“ dodává.
Vlastenec
Kubelík rozhodně nebyl „švýcarským dirigentem českého původu“.
Své vlastenectví prožíval horoucně a opravdově. Výrazně se
občansky angažoval a stal se jedním ze symbolů zahraničního
odboje proti komunistickému režimu. „Miloval vlast, ale nebyl
šovinistický vlastenec. Jeho vlastenectví bylo založeno na
víře, že každý člověk má právo a svobodu se vyvinout jako
individuální osobnost. O toto právo celý život bojoval a
nemělo to co dělat s politikou ani ideologií. A v tom mě také
vychoval. V českém jazyce a jako Čechoslováka. Zdůrazňoval, že
společnost nesmí dát člověku číslo a dusit ho. A komunismus,
který převzal totalitní tendenci a učil se od nacismu, právě
tohle dělal…“ vzpomíná Martin na otcovy postoje. Kubelík
odmítal vystupovat tam, kde existovala totalitní diktatura, ať
už zprava, nebo zleva. A navíc plně využíval možnosti, které
měl ve svobodném světě, aby proti takovým věcem bojoval. Jak
říkával, svobodný může být jen ten, kdo má čisté svědomí.
V roce 1948 odešel z vlasti z vnitřní nutnosti a ve víře, že
v cizině bude moci dělat pro svůj národ víc, než kdyby byl
doma. Nejezdil do komunistických zemí. A na opakovaná pozvání
z Československa během let reagoval jednoznačně: nelze, pokud
bude v zemi nesvoboda. Váhal i v roce 1968 – a podle syna se
rozhodl správně, když tehdy nepřijel. V roce 1989 prý také
chvíli váhal, musel si být jistý, že se opravdu vrací do
svobodné vlasti. Ale když bylo jasné, že svoboda po čtyřiceti
letech skutečně přišla, nadšeně přijel, aby symbolicky
dirigoval v květnu 1990 Mou vlast. Památné provedení bylo
tehdy plné emocí a stalo se vyjádřením nového začátku i
nadějí. Poslední čtyři roky předtím se přitom Kubelík
domníval, že už mu jeho zdraví dirigovat nedovolí. Stal se
téměř zázrak.
„Na zahájení Pražského jara se připravoval – i fyzicky –
v chatě v americké poušti. Strávil tam čas mezi prosincem a
březnem a v pokojíčku jsme později našli činky, s kterými
cvičil, aby získal zpět pevné svaly, takže slovo zázrak není
úplně šťastné,“ vypráví syn. A polemizuje i s názorem, že snad
otec ani nedoufal, že by ještě mohl vlast spatřit. „Mohl by
mít ty postoje, které měl, bez naděje, že se jednou vrátí?“
Stojíme v zahradě před domem, který byl postaven roku 1663
jako lovecká chata, za zády otevřené francouzské okno
z ateliéru. Martin právě říká, jak útulný je dům a jak je tu
přítomen otcův duch. A vzpomíná, jak se sešli v dubnu 1990
v Curychu a letěli poprvé po letech exilu do Prahy společně –
tedy tak, jak ji kdysi opustili. Otec na letiště přijel odsud,
z Kastanienbaumu, on, profesor dějin architektury, z Vídně,
kde tehdy pracoval. Jistěže se už sám předtím šel podívat
z rakouské strany na otevřenou hranici do Československa, ale
nešel tehdy dál. „Až s otcem. Odjel jsem s ním, on mě
vychoval, bylo proto pro mne důležité s ním se také vrátit.
Čekal jsem, že to bude krásné, ale bylo to ještě krásnější…“
Rafael Kubelík působil jako šéf nejen v Mnichově, ale předtím
také v Chicagu, v londýnské opeře Covent Garden a
v Metropolitní opeře. Hostoval a natáčel u těch nejlepších
orchestrů. Komunistický režim to v rámci cílené izolace lidem
záměrně zamlčoval. Dodnes se ještě u nás moc neví, že byl ve
své době umělcem skutečně světového formátu.
V zapomenutém koutě světa, na špici poloostrova je klid, na
zdejší silnici je, s výjimkou dopravní obsluhy, vjezd zakázán.
V zahradě, kde míval Rafael Kubelík pod českou lípou dřevěný
stoleček, u něhož také komponoval, mi jeho syn Martin před
rozloučením ještě ukazuje jeden jehličnan. Pochází z české
půdy. Maestro zajel s manželkou z Mnichova na Šumavu, nechal
si přesně ukázat, kde je hranice, sáhl z bavorské strany za ni
a vytáhl ze země malý stromeček. Řadu týdnů pak sazeničku
drželi v umyvadle v hotelu, a když se vrátili do
Kastanienbaum, zasadili ji. Dnes má strom už dobrých patnáct
metrů.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava
Foto Archiv ČRoa a Petr Veber
|
