|
|
 Michal
Dlouhý, herec
V představení Kdo je tady ředitel? hrajete cholerického,
excentrického člověka a přes dvě hodiny neopustíte jeviště. V
další hře Švandova divadla Kurz negativního myšlení
ztvárňujete vozíčkáře a jak říkáte – ani košili nepropotíte.
Přesto – která z obou inscenací je těžší?
Na hře Kdo je tady ředitel? se opravdu obstojně nadřu, je to
fakt strašná, ale strašná dřina, protože neumím nic dělat
jednoduše a pořád si tam vymýšlím další věci. Když se
představení hraje často za sebou, tak se proklínám, že tam
sebou pořád mlátím, běhám, skáču – čímž samozřejmě nahrazuji
talent. Proto se vždycky těším na Kurz negativního myšlení. To
trvá jen hodinu čtyřicet a celou dobu sedím na vozíku, občas
si vezme prostor někdo jiný, takže si i odpočinu... Kurz není
úplně komedie, ale ani tragédie, je to něco mezi tím, to, co
mám rád. Prostě život…
Černá komedie?
Záleží, jak se díváme na realitu. Jestli je realita černá, pak
je to černá komedie.
Přestože ve von Trierově hře doslova neslezete z jeviště, role
vozíčkáře se mi přeci jen jeví jako ta těžší, složitější…
Bylo to hodně těžké hlavně na zkouškách, ale měli jsme
obrovské štěstí, protože poradce nám dělal náš kolega Honza
Potměšil. Nechal nám hodně nahlédnout do vnitřních stavů
postiženého člověka, bez jeho pomoci bychom je do těch rolí
nikdy nedostali. Díky němu jsme dostali krásný klíč k duši
postiženého člověka, otevřel nám jejich životní prostor. A
také přivedl k poznání, jak jsou problémy nás zdravých
v porovnání s tím často banální, a že trápit se s nimi není ta
pravá cesta.
Když jste tu roli s Janem Potměšilem studoval, dotkli jste se
i temných stránek, které člověka na vozíku přepadají?
Samozřejmě, Honza prožil polovinu svého života jako zdravý
člověk. Na té hře je strašně zajímavé, a týká se to vlastně
téměř všech postav, jak se člověk dokáže s tou náhlou životní
změnou vypořádat. Jakou v sobě musí nalézt sílu, jakou musí
mít povahu, aby se dokázal vyrovnat s tím, že se mu život
znenadání a naprosto ve všem změní.
V těchto dnech vychází na CD rozhlasová hra na motivy povídky
Edgara Allana Poea Zánik domu Usherů, kterou s Martou
Vančurovou natočil váš bratr Vladimír. Jak vzpomínáte na
společnou hereckou práci?
My jsme měli s bráškou na divadle hodně pomalý rozjezd, a když
nepočítám fórek, kdy jsem se na jevišti objevil u příležitosti
jeho třicátin, tak jsme se vlastně společně sešli na jevišti
až poměrně pozdě. On hrál tehdy v Divadle na Zábradlí Caligulu
a v epizodních rolích se tam představili studenti DAMU.
Domluvil jsem se tehdy s jedním kamarádem, že to za něj vezmu
a vlezu na jeviště v převleku jednoho z básníků. Brácha to
vzal ohromně, ani nemrknul a pěkně se mnou zamával a vyhodil
mě v rámci své role z jeviště. To bylo poprvé, kdy jsme se
spolu v téhle branži potkali. Pak přišla televizní inscenace
Návrat. Z mé strany to byl ještě téměř amatérský výkon... Mám
tu inscenaci doma a když mi čistě náhodou začne stoupat sláva
do hlavy, tak si ji rychle pustím.
S bratrem Vladimírem jste společně hráli i ve hře Patricka
Marbera Na dotek v Divadle Rokoko.
To byla krásná práce, ale především test, jestli to spolu na
jevišti vydržíme nebo ne. Ale už na zkouškách jsme zjistili,
že by to docela šlo. A pak přišla Chvála bláznovství. A to
jsme se užili naplno. Představení mělo dvě stě repríz. A pak
jsme se už potkávali v dalších televizních a filmových rolích.
A to potkávání bylo častější a častější…
Poznali jste se, odhalili jeden druhému při herecké práci,
v jednotlivých rolích víc než umožňuje běžný život?
Ano, obzvlášť představení Chvála bláznovství nám k tomu hodně
pomohla. On byl introvert, vždycky ten chytřejší, vzdělanější.
Mnohem rozvážnější, kdežto já byl spíš ten, co šel do všeho po
hlavě, proti zdi. A takové byly i naše role v té hře. Brácha
už při prvních zkouškách říkal, že to snad někdo musel napsat
o nás... Byly tam scény, kdy mi najednou povídal: „Pamatuješ?
Přesně tohle jsem ti udělal, když ti bylo deset.“ Moc jsme se
tam našli jako sourozenci a zároveň měli možnost nahlédnout
jeden druhému do herecké kuchyně. Škoda, že té společné práce
už nemohlo být víc.
Jana Švecová, publicistka
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22. 11. |
