|
|
Uprkovské reminiscence a reinterpretace
Jako je vše minulé po čase vystaveno rizikům reinterpretací,
stalo se tak i v případě malířské tvorby Joži Uprky
(1861–1940). Hodnocení jeho díla se podobá vlně, jež se za
jeho života prudce vzedmula, poté ztrácela svou sílu
v mělčinách minulosti a nyní se opět zdvihá, aniž tušíme,
dosáhne-li předchozí úrovně.
Ještě před několika lety – a v podstatě celé čtyřicetiletí
před rokem 1989 – byl Uprka chápán jako dobový a spíše
regionální zjev folklorního malíře, s jistým podílem kvalit
impresionistické ražby. Zcela jinak tomu ovšem bylo na počátku
století dvacátého, kdy byl českými kulturními kruhy vnímán –
pochopitelně bez folkloristických přívlastků – jako velký
malíř evropské úrovně (ke „zlatému fondu“ historek o
proslavivších se Češích patří i ta, kterak světoznámého
sochaře Auguste Rodina při jeho návštěvě Čech vezli jeho
obdivovatelé nejdříve právě k Uprkovi).
O jeho evropskou proslulost se ostatně starali naši kulturní
emisaři takové pověsti, jako Zdenka Braunerová v Paříži či
Josef Svatopluk Machar ve Vídni. V opozici k pozdějšímu, dosti
přezíravému vnímání Uprky naší kosmopolitní avantgardou je
dnes, v postmoderním přehodnocení a příklonu k lokálním
hodnotám vnímán jako tvůrce, srovnatelný v nejlepších
malířských projevech s francouzskými postimpresionisty. Nic na
tom nemění ani fakt, že si Uprku během let logicky
„přivlastnili“ i folkloristé a etnografové coby dokumentátora
a glosátora života na tehdejším Moravském Slovácku.
Dvojlomnost dřívějšího i dnešního názoru na Uprku je podmíněna
i jeho tvůrčím rozhodnutím: pařížský tvůrčí pobyt sice otevřel
jeho tvorbu impresionistickým východiskům, zároveň jej však
utvrdil ve výtvarném názoru, hledajícím podněty a smysl
vlastní tvorby v sepjetí s rodným Slováckem.
Cesta za autenticitou jej dále vedla proti proudu dobových
tendencí za tradičními hodnotami: Ze Slovácka se přestěhoval
na Slovensko především proto, aby byl účasten doznívání
života, který ve svém mládí poznal, který miloval a proto i
maloval. Jeho témata zůstala stejná: krajinářsko figurální
kompozice polních prací, studie dívek v krojích a především
erbovní díla velkého formátu a pojetí: náboženské poutě a
slavnosti. Jen jistá manýra časem prolnula do výrazu,
především ustálený posez či postoj modelu.
Východiskem výstavy, vznikající v autorsko kurátorské
spolupráci Heleny Musilové a Tomáše Vlčka, se do jisté míry
stal přesah stávajícího klišé o Uprkovi jakožto „malíři
krojů“, a naopak připomenutí náboženských konotací,
socialistickým uměleckým dějepisectvím pochopitelně
potlačovaných (příznačných však pro tehdejší kulturní situaci,
spontánně spájející umění s duchovním přesahem). I z tohoto
pohledu se zdá být zpětně pochopitelným, proč ve své době
Uprku vnímalo coby nezařaditelného solitéra spíše pražské –
avantgardou již poučené – publikum, než to moravské, katolicky
orientované a tudíž ve svém chápání tradičnější.
Dle architekta výstavy (a to povýtce i ideového) Milana
Knížáka je jejím posláním pootevřít problematiku střetu
Uprkova formálního evropanství s jeho regionalistickým cítěním
a viděním... V každém případě zde postmoderní současnost
umožňuje soubytí nových, zvláštních vazeb. Ve své době se
Uprkovo malířské dílo stalo jedním z těch nejdráže
oceňovaných. Nedávná jeho výstava v Abu Dhabi ve Spojených
arabských emirátech byla zas navštívena hojněji, než –
paralelně probíhající – přehlídka díla Andy Warhola…
Výstava s poněkud edukativním názvem Joža Uprka – Evropan
slováckého venkova probíhá ve Valdštejnské jízdárně do 22.
ledna příštího roku.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný teoretik
|
