|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Ukrajinci v mlze
Budím se zimou ještě za tmy, jak jinak, zdola od řeky stoupá
lezavá mlha pozdního podzimu. Pes nespal celou noc, natolik
jej vzrušovaly všechny ty pachy okolní divočiny; zhruba ve dvě
v noci se – soudě podle zvuků – o čemsi dohadoval s jezevcem.
Ve spacáku ještě chvíli užívám zbytkového tepla a vážím
otázku, proč to celé vlastně dělám. Jenže ta výprava sama o
sobě, hledání jeskyně, jež není k nalezení ani na podrobných
mapách, ohníček, pozakrytý tak, aby nebyl viděn z obydlených
míst za řekou, to všechno stálo za tu ranní zimomřivost, za
provokaci mé artrózy v koleni, mého městem oslabeného
imunitního systému. Lezl jsem si včera po okolních skalách jen
tak, žádné značkové vybavení, jen ruce a nohy, osvědčené boty
a na zádech krosna starší třiceti let. A možná právě proto
cítí jeden takhle po ránu nějakou hrdost či co na to, že jej
civilizace ještě úplně nezhýčkala, že si ještě vůbec dokáže v
přírodě poradit, uchystat mezi skalami pelech, rozdělat oheň,
opéci maso, i když z konzervy, přestát zimu a jistou míru
nepohodlí.
Scházíme teď se psem dolů po svahu k řece, od níž se vzdouvá
mlha, nálada je i takhle po ránu dušičková. Z nábřežní
navigace není vidět ani tři metry dolů na říční hladinu, tolik
je mlhy a tak je sama sebou zahuštěná. Dojdeme k místu, kde je
třeba opatrnosti, kameny navigace se před časem zřítily do
řeky, zeje tu čerstvá strž, vykousnutá do břehu časem a silou
řeky. Jsme neohrabaní, já i pes, město z nás udělalo paďoury,
ale nebezpečné místo je už za námi, když vtom se z mlhy nad
řekou ozve hrčení lodního motoru, směřující právě tam, k
propadlé navigaci. Z nezřetelnosti nabývá obrysů tvar široké
říční pramice, na ní jak odsouzenci ve dvouřadu stojí chlapi
ve vaťácích, ruce v kapsách, pohledy zaťaté, nevstřícné.
Netvářil bych se jinak na jejich místě, v tomhle čase a
s vědomím nadcházejícího dne, naplněného prací v chladu a
vlhku. Dělal by takovouhle práci s kamenem a vodou ještě vůbec
nějaký Čech? V neděli, od sedmi ráno? Nebo už jsme zcela
závislí na svých Ukrajincích, s kterými vydřeme kde co?
Pozoruji je, sám skrytý v mlze. Vnějškovou podobnost
s odsouzenci k nebytí, převáženými Charónem přes Léthé, řeku
zapomnění, sami sotva cítí. Zato já teď cítím jistý stud sám
za sebe. Za to, jak si tu hraju, respektive za to, že mám
ještě čas a možnost si takto pro své potěšení hledat neznámou
jeskyni. Abych byl bohatší o zážitek, jakkoli o zážitek
nového, krásného a přirozeného v jednom. Oč budou bohatší oni?
Leda chudší o obolos pro svého Charóna, vydřiducha, stěží
bohatší o cenu, za kterou by se mohli vrátit k důstojnému
životu.
Šlapeme si se psem dále po břehu a náhle z mlhy proti nám
vyrazí divoký jezdec na horském kole, elasťák, jak se jim
říká, v úboru hrajícím všemi pastelovými barvami. Cesta je
uzoučká, zabrzdit musí nejprve před psem, pak před mnou. Ani
to několikavteřinové zdržení mu není milé, touží po tom hnát
se a hnát, neohlížet se nalevo napravo, počítat skrze své
přístrojky kilometry a spálené kalorie, aniž by se zajímal o
to, co zajímavého existuje a žije ve svahu nad ním, na řece
pod ním. Říkám si, zdali ví, co jej čeká na úseku propadlé
navigace, jak si poradí se svým velocipédem tam, kde jsem i já
coby pěšák měl co dělat s vlastní stabilitou. Ale pak mi
došlo, že se touto trasou vydal právě proto, že o tom sesuvu
ví, a chce si užít své dávky adrenalinu stůj co stůj, ber kde
ber. A rázem se sám za sebe stydím méně, neboť z nás dvou je –
domnívám se – on větším hračičkou. Já za svou potřebu fyzické
námahy a skrovných objevitelských radovánek aspoň nemusím
platit všechnu tu pestrobarevnou výzbroj a výstroj. A co se
těch ukrajinských chlapíků týče, ti si už vůbec nemusejí takto
zástupně tužit svaly a honit adrenalin. Někde je chyba. Část
lidstva se namáhá, aby zas jiná mohla provozovat „námahu
hrou“. Nebo ještě absurdněji: Až bude nábřeží opraveno, ubude
možností, jak si hrát na samo nebezpečí. Žijeme v divném světě
a divné v něm protékají řeky Zapomnění… |
