|
|
 Jak literárně zpracovat zločin
Americký spisovatel Truman Capote (1924–1984) se
proslavil reportážním příběhem Chladnokrevně, který se
dočkal dvou i u nás známých filmových adaptací. Zpracoval tu
šokující vyvraždění farmářské rodiny kdesi v Kansasu. Přitom
se snažil zmapovat nejen průběh zločinu samého, ale zejména
přiblížit osobnosti pachatelů, s nimiž vedl po řadu let
rozhovory – až do jejich popravy. Film nazvaný prostě
Capote (8. 12., ČT2, 23.20) vypráví o tom, jak umělce
zaujala novinová zpráva o zločinu natolik, že se vypravil na
místo činu. Zpovídal tamní vyšetřovatele, přihlížel soudnímu
přelíčení, a hlavně začal stále zřetelněji tušit, že se před
ním z uměleckého hlediska rozevírá životní téma.
Režisér Bennett Miller se soustředí na Capoteho rozporuplnou
postavu, kterou výtečně přiblížil Philip Seymour Hoffman.
Nezastřeně vykreslil spisovatelovo homosexuální založení,
zřetelné již ze zženštělých gest, mimiky i mírně fistulkové,
jakoby přiškrcené mluvy. Capote je tu vylíčen jako
sebestředný, marnivý ješita, ale přitom i neprůbojný – s
pátráním mu v počátcích pomáhá obětavá kamarádka z dětství
Harper Leeová, která se rovněž vydala na literární dráhu (z
jejích knížek známe hlavně Jako zabít ptáčka).
Hoffman svého hrdinu postihl nejen ve vnějších obrysech.
Převážně mlčenlivě zprostředkoval i jeho motivace, povážlivé
sobectví a bezohlednost jakkoli maskované touhou pomoci. Když
odsouzeným hrozí brzká poprava, sežene jim lepšího advokáta,
aby déle „vydrželi“ a on z nich mohl vymámit potřebné
informace. Trpělivě shromažďuje svědectví, pročítá si jejich
deníky, aniž by jim prozradil, co tím vlastně sleduje.
Snímek zachytil, jak se Capotem obratně ovlivňovaný případ
mění v noční můru, která titulního hrdinu stále víc
traumatizuje. Má totiž již předem nalinkovanou stavbu
chystaného díla a každá odchylka by ji mohla osudově narušit.
Zcela jej vykolejí, že výkon absolutního trestu je odkládán,
že odsouzení se odvolávají ke stále vyšším soudům. Přímo jej
děsí představa (nikoli z mravních, nýbrž uměleckých příčin),
že by mohli dostat milost. Zejména tento motiv ukazuje, jakých
iracionálních rozměrů mohou nabýt pohnutky ovlivňující
uměleckou tvorbu včetně té nanejvýš ceněné.
Režisér se přiklonil k záměrně staromilskému vyprávění, aby
postihl Capoteho osobnost. Jednotlivé obrazy, koncipované
často staticky, nechává plynout snad až příliš zdlouhavě,
vyhýbá se dynamickému, klipovitě roztříštěnému tvaru, nyní tak
oblíbenému. Určitou výjimkou se stávají jen retrospektivní
průhledy připomínající krvavé události.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
