|
|
 Martin
Vopěnka,
spisovatel, nakladatel
Ve své knize Konec zákona líčíte, co se stane, když přestanou
fungovat pravidla společnosti. Před osmi lety, kdy vyšla, jsem
to považovala za hodně nadsazený pohled. Dnes už si to
nemyslím. A mrazí mě z toho, že spisovatel dokázal tolik let
před násilnostmi třeba ve Velké Británii zřetelně popsat, že
se to přihodit může. Jste nadán takovou jasnozřivostí, nebo se
v tom skrývá i jistá míra úzkosti pramenící z neidealizovaného
pohledu na vývoj společnosti?
Konec zákona jsem dokončil dokonce před dvanácti lety, ale
dlouho jsem váhal s jeho vydáním právě proto, jak byl
brutální. Bohužel se domnívám, že selhání společenských
struktur může nastat, ba obávám se, že nastane. Asi jsou to
opravdu židovské geny ve mně, co vyvolává takovou úzkost,
protože každý dnes žijící potomek židů má nějaké předky, kteří
museli přežít několik pogromů či přesídlit jinam. Proto v sobě
neseme tu obezřetnost, že se něco podobného může přihodit.
Témata vašich knih do středního literárního proudu opravdu
nezapadají. Nedomníváte se, že i proto kritici věnují vašim
knihám menší pozornost, než by si zasloužily?
Mám pocit, jako bych stál mimo českou kulturu, jako bych vůbec
nebyl považován za její součást. Naposledy mi to potvrdil
polský spisovatel Mariusz Szczygieł, který doporučoval mé
knihy polské agentuře a napsal, že jsem spíše jen osudem český
autor, ale jinak mé knihy vnímá v proudu světové literatury.
Jako by to čeští recenzenti vycítili, jsem od nich zvyklý buď
na zlomyslné až nenávistné reakce, nebo na přezírání a
vyhýbání se jasnému stanovisku.
Není nezájem recenzentů dán i tím, že nepíšete to, co žádá
trh, ale to, jak sám říkáte, co posunuje literární tvorbu
někam dál? Pořád hledáte nová témata i jiné formální
zpracování.
Nejdůležitější je pro mne nosné téma. Takové, které mne
samotného obohacuje. To ale neznamená, že by pro mne nebyl
důležitý čtenář. V určitém ohledu by se dalo říct, že pro
některé „intelektuály“ jsou mé knihy příliš čtivé. Ale vůbec
si nechci stěžovat. Cítím, že čas pracuje pro mne. Dostávám
čím dál víc pozitivních ohlasů. Určité upozadění, jakkoliv
podle mého názoru nespravedlivé, beru i jako výhodu. Třeba by
mi předčasná pozornost vzala klid na práci nebo by mě
nasměrovala k tomu, abych vyhověl publiku. Takto jsem získal
desítky let na to, abych se v klidu věnoval svým tématům.
Jaká jsou to témata? Jak byste je konkretizoval?
Nazval bych to labyrintem světa a rájem srdce. To znamená
hledání místa v současném světě, kde je nepřeberně
příležitostí, ale málokterá je skutečná, většina z nich je
falešných. Asi mým nejčastějším hrdinou je člověk, který se
dostane za hranice svého běžného života a podívá se na svět
z jiného úhlu.
Aby se vaši hrdinové na sebe mohli podívat z odstupu, ocitají
se často v mezních situacích, v prostředí, které jim ty mezní
situace připravuje.
Dokonce jsem teď ty mezní situace přenesl do románu pro mládež
Spící město, který nedávno vyšel. Děti se jednoho rána
probudí, a rodiče spí. Když už nevědí co by, uklidí celý byt,
a rodiče stále spí. Jdou ven a zjistí, že každý, kdo má
nějakého potomka, spí. Takže na světě bdí jen bezdětní
dospělí, mládež a děti. Svět se ze dne na den změnil a děti si
s tím musí poradit. I jim se přeskupí všechny hodnoty a
měřítka.
Bude to kruté?
Taková soft verze Konce zákona. Byl jsem hodně opatrný,
přestože hlavním hrdinům půjde o život. Domnívám se, že dnešní
literatuře pro děti a mládež chybí knížky, v nichž jde o
všechno. Samozřejmě musím brát ohled na psychologii hrdinů,
s kterými se mohou děti ztotožnit a s kterými mohou příběh
prožívat. A také musí zvítězit kladné hodnoty, žádná
dekadence, do té míry v sobě cítím tatínka.
Jsou ty čtyři děti, které máte kolem sebe, předobrazem hrdinů
Spícího města?
Samozřejmě, jsou přímými předobrazy jednajících postav. Když
jsem psal, živě jsem si je v těch situacích představoval,
dokonce jsem se o ně bál, nebo jsem byl dojatý, co všechno
zvládnou. Tak nerad jsem se s nimi loučil, že už píšu
pokračování. Nakonec, ne všechno se v prvním dílu vysvětlilo.
Druhý díl se bude jmenovat Spící spravedlnost – pro děti je
totiž spravedlnost jedním z nejdůležitějších pojmů – a děti
budou žádat, aby se vyšetřily všechny zločiny, které se během
spánku jejich rodičů udály. Dospělí chtějí za vším udělat
tlustou čáru, což je pro děti nepřijatelné.
Ve své předposlední knize jste se dotkl pátého rozměru života,
veškerenstva, vesmíru – jak jste to nazval –
časoduchoprostoru. Využil jste jednak svého studia matematiky
a fyziky, jednak zkušeností z mezních situací ve velehorské
poušti. Domníváte se, že formulováním tohoto pátého rozměru
jste prohloubil svoje životní poznání?
Domnívám se, že Pátý rozměr je z hlediska mého myšlenkového
potenciálu syntézou všeho, co jsem schopný sdělit o vesmíru,
světu a životě. Nevím, jestli ho někdy překonám. Možná napíšu
zajímavější a složitější příběhy, ale Pátý rozměr považuji za
svůj vrchol. Podnětem pro napsání bylo to, že se mi otevřely
určité obohacující náhledy na existenci. To obohacení kupodivu
přišlo přes fyzikální poznání vesmíru, kterého jsem se dotkl
v průběhu mého nedobrovolného studia matematiky a fyziky. Teď
poprvé jsem si říkal, že tak marné nebylo. Je potřeba říci, že
fyzik má navíc ještě jeden smysl, kterým vnímá realitu, a to
je matematický aparát, jímž popisuje zákonitosti vesmíru.
Z tohoto pohledu si myslím, že fyzika je vrcholná věda, která
nám může říct nejvíce o nás samých, o životě a o světě.
Ve vašich knihách se často objevuje téma hor a člověka, který
v nich hledá svou podstatu, připomeňme například román Moje
cesta do ztracena. Co pro vás hory znamenají?
Pro mě byly hory velmi důležité v době zrání. Představovaly
pro mne únik z reality, jak od komunismu, tak také od rodiny.
Rodiče mě v lezení nepodporovali, považovali dokonce horolezce
za blázny, kteří se někam plahočí, i když nemusejí. Já ale
chtěl a chci jít stále někam dopředu, a když je to do výšky a
nahoru, tak tím lépe. Hory tuto cestu zhmotňují. Protože cíle
tam můžete dosáhnout jen za cenu osobního úsilí a litrů potu.
Alena Sojková
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 29. 11. |
