|
|
 O
kanárkovi a jiném ptactvu
Každý rok kolem sedmnáctého listopadu hrávám na koncertech
starou písničku o kanárkovi, ptáčkovi, který neumí žít na
svobodě, a když vyletí z klece, zahyne. Kanárek z mé písničky
navíc vůbec nedokáže pochopit, co to ta svoboda je. Létá v
kuchyni a nemá zdání, jaké prostory a dálavy na něj čekají za
oknem, nad střechami, v Evropě nebo třeba ještě dál... Vyznění
té písničky se časem trochu změnilo, ale to hlavní je i po
pětadvaceti letech pořád aktuální.
Miloš Forman před lety přirovnal život za socialismu k
zoologické zahradě, zatímco život v demokracii mu připomínal
džungli. V zoo o vás bylo celkem slušně postaráno, jen jste
museli být poslušně zabydleni v kleci a necloumat mřížemi. V
džungli se naopak člověk musí sám starat a snažit, aby přežil;
odměnou je mu nedozírná svoboda...
Už dvaadvacet let se s tímto dilematem potýkáme. Často teď
slýcháme, jak bývala ta komunistická klec pohodlná a bezpečná.
Nejsmutnější je, že nezřídka návrat do zoo opěvují i ti, kteří
se na život před rokem 1989 ani nemohou pamatovat, přesto
oprašují staré a nebezpečné iluze. Se svobodou se navíc v naší
džungli úspěšně handluje, často se jí lidé bez rozpaků
vzdávají – a někdy vlastně za pár korun.
A tak se na jedné straně vydáváme pod „ochranná křídla“
různých firem, které se o nás starají s dojemnou péčí majitelů
soukromých zoologických zahrad, a na straně druhé se řada z
nás ráda podbízí obecnému vkusu a prodává své tvůrčí síly
různým zvěřincům nebo teráriím...
Svoboda, jak se zdá, pro mnoho lidí zase tak moc neznamená.
Jiní si ji ovšem pletou s pocitem, že si mohou dělat, co
chtějí, takže pak třeba organizují ilegální závody rychlých
automobilů za běžného provozu na silnicích. A ti, kteří se
šílence ohánějící se podobně svérázným výkladem pojmu svoboda
snaží zastavit, pak zase pro jistotu nainstalují všude kamery,
takže nakonec už nemáte skoro žádné soukromí.
Je to staré téma: svoboda bez zodpovědnosti je asi stejně
zhoubná jako zodpovědnost bez svobody, ale my jsme se ještě
nenaučili trpělivosti, chtěli bychom všechno vyřešit hned.
Mnohdy věříme víc v represi než ve výchovu, často se nám zdá
nejjednodušší něco zakázat, omezit, zrušit...
My kanárci navíc pořád přesně nevíme, co je to ta demokracie,
to nejlepší ze špatných uspořádání společnosti. Pohrdání námi
zvolenými politiky zaměňujeme za pohrdání politikou jako
takovou. A když už oni jsou tak špatní, my bychom tu jejich
práci přece dokázali dělat lépe. Jen nám dejte víc pravomocí,
budeme volit a rozhodovat přímo! (Ptáčkové, kteří si neumějí
ani zvolit své zástupce, by chtěli vládnout rovnou!) Očekáváme
jednoduché odpovědi na složité otázky a věříme, že už si nějak
poradíme a uděláme si tu pořádek. (A když pak někdo bude
hlásat, že přímá demokracie znamená jen další omezení lidské
svobody, tak s tím zatočíme; to si odhlasujeme...)
A tak jediné, co nás může trochu těšit, je vědomí, že v tom
asi nejsme na světě sami. Hejna kanárků zmateně poletují
východní Evropou a městské parky celého světa začaly houfně
okupovat nesympatické a agresivní straky, které symbolizují
zase něco jiného.
Orlů i pěvců je všude málo. Naštěstí ale pořád ještě jsou, a
tak je aspoň ten rozhled, rozlet a zpěv od koho odkoukat.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
