|
|
 Ivan
Němec, publicista
Provokující drama vždy riskuje
Nebývá obvyklé, aby na premiéru rozhlasové hry navazoval
rozhovor s uměleckým šéfem divadla, v němž je stejné drama na
repertoáru. Michal Tarant z Moravského divadla Olomouc hru
současného německého autora Rolanda Schimmelpfenniga Arabská
noc v rozhovoru krátce charakterizoval a připustil, že „pro
klasické publikum je na hranici snesitelnosti“. Recenzenti pak
mluví o její náročnosti, nekonvenčnosti, provokativnosti a
originalitě, ale také o jejím rozporném diváckém přijetí, kdy
část publika nadšeně aplauduje, zatímco druhá otráveně odchází
i během představení.
Navzdory těmto divadelním ohlasům se rozhlasoví tvůrci –
dramaturgyně Klára Novotná a režisér Petr Mančal – pustili do
riskantní práce a Arabskou noc upravili do rozhlasové podoby
(premiéra 12. 11. na Vltavě). Výjimečnost Schimmelpfennigovy
hry totiž spočívá již v její textové a kompoziční struktuře.
Zatímco tradiční drama stojí obvykle na dialogické komunikaci,
která směřuje od jedné postavy k druhé, pak v Arabské noci
slyšíme místo dialogů monology a vnitřní monology postav, jež
uzavřeny samy v sobě se vzájemně míjejí; vzájemné repliky si
vymění jen zcela výjimečně, zato však detailně popisují svůj
vnitřní stav a myšlení, ba i to, čím se právě zabývají, nebo
líčí činnost těch, které pozorují. Posloucháme tedy vlastně
to, co se v próze nazývá autorskou řečí a v dramatu scénickými
poznámkami, jež bývají uzavřeny v závorkách. Náročnost na
vnímání se zvyšuje i tím, že posluchač musí s neutuchající
pozorností sledovat, kdo vůbec mluví, neboť jména postav
padnou jen výjimečně. Drama začíná banální situací, kdy
pokažený výtah v jakémsi sídlištním výškovém domě uvězní jednu
z pěti postav a zároveň tam od sedmého patra výš přestane téct
voda, jejíž všude přítomné proudění však zůstává slyšitelné a
stává se leitmotivem celé hry. Souvislou dějovou linii nebo
jednoznačně čitelné dramatické situace hra nenabídne. Záleží
jen na posluchačově vstřícnosti, nakolik je ve své fantazii
ochoten vyrovnávat se s bohatou symbolikou, kolik najde
významů při rozkrývání metaforiky stále tekoucí vody, jež může
z postav leccos odplavit nebo smýt a dokáže je unášet jak do
minulosti, tak třeba i do jakési iracionální orientální
lokality, v níž se voda rozlévá po poušti.
Režisér Petr Mančal se snažil pro neobvyklou formu hry najít
odpovídající tvar, v němž vedle dramatické hudby (Petr Kofroň)
a zvuků vnímáme i vysoce dramatický herecký projev Jiřího
Lábuse, Lucie Juřičkové, Magdalény Borové, Hynka Čermáka a
Kamila Halbicha. Postavy, které ztvárňují, pronášejí i zcela
běžné promluvy, mající pouhou popisnou funkci, se značným
emocionálním vzrušením a napětím, a tak zesilují parodický tón
obrazu zběsile propleteného světa.
Je nemálo silných uměleckých děl, které podobně jako Arabská
noc zobrazují izolovanost člověka a jeho samotu uprostřed
společnosti, aniž to sdělují tak překomplikovaným způsobem
jako Schimmelpfennigovo drama. Nepochybuji, že neobvyklá forma
této „klasiky současné německé dramatiky“, jak hlásá podtitul
hry, nachází své ctitele. Osobně však patřím k těm divákům a
posluchačům, u nichž se obdiv k formě vytratí, zjistí-li, že
její emocionální působivost je mizivá. Přiznávám to s vědomím
rizika, že budu zařazen jen k onomu pouhému „klasickému
publiku“. |
