|
|
 Petr
Čepek je stále s námi
Petr Čepek by se letos 16. září dožil dvaasedmdesátých
narozenin, avšak již celých sedmnáct let nás provází jen jeho
stín, zachycený filmovou či televizní kamerou. Patří mezi ty
umělce, kteří od útlého věku chtěli hrát divadlo. Přání se mu
splnilo, vystudoval DAMU a v polovině šedesátých let nastoupil
do pražského Činoherního klubu. S touto scénou jsou spojeny
jeho nejvýznamnější úspěchy, přes ni se začal prosazovat i na
plátně či na obrazovce. Postupně se zařadil mezi osvědčené
tváře, jeho doménou se stali především rozporní hrdinové,
příliš často vznětliví či dokonce násilničtí, ale také
bezmocně trpící, než aby mohli být považování za
následováníhodné.
 Film
jej objevil v polovině šedesátých let. Mladíka s uhrančivýma
očima a expresivním výrazivem si povšiml i František Vláčil.
Nejprve jej obsadil do hlavní úlohy v historické baladě Údolí
včel (1967), kde se jeho hrdina marně snaží vyvléknout z
područí křižáckého řádu. Poté mu v dramatu Adelheid (1969)
svěřil postavu vnitřně vyhořelého příslušníka zahraničního
odboje, jenž přichází do pohraničí, kde s místy nevěřícným
pohledem sleduje, jak stále prohořívají nenávistné
českoněmecké vztahy. Oba tyto stěžejní Vláčilovy snímky
zařadila nyní do vysílání Česká televize – v pondělí 9. ledna
ve 20.55 na ČT2 spatříme Údolí včel, v pátek 13. ledna ve
stejném čase na stejném programu Adelheid.
Čepka si oblíbil i Juraj Herz. Svěřil mu složité role ve dvou
kostýmních dramatech, jednak v Petrolejových lampách (1971),
kde v děsivé zkratce postihl rychle postupující fyzickou i
psychickou sešlost šarmantního důstojníka stiženého
progresivní paralýzou, jednak v psychopatologickém dramatu
sesterské nenávisti Morgiana (1972). Poté následovalo několik
Herzových prací pro televizi (například Dotek motýla, 1972),
kde rovněž využil zlověstného Čepkova vzhledu. Rozvrácené
osobnosti herec ztvárnil i ve dvou filmech Václava Matějky
(Nahota, 1970; Návraty, 1972), ale zřejmě nejpříznačnějším
projevem jeho svůdné a současně ničivé uhrančivosti se stal
černý myslivec v Moskalykově Babičce (1971).
Z ponurých, temných povahopisů se vymanil až v osmdesátých
letech, kdy osvědčil i komediální nadání, zpravidla jako
groteskně vzteklý prchlivec, který ve svém okolí působí samé
zmatky – uvést lze Menzelovy Slavnosti sněženek (1983) či
Vesničku mou střediskovou (1985). K jeho posledním projektům
patřila Švankmajerova Lekce Faust (1994), svébytné zamyšlení
nad touhou po poznání, zaprodanou pekelným mocnostem. Tam se
jakoby obloukem vrátil ke svým počátkům.
Jan Jaroš, filmový publicista |
