Číslo 2 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s režisérkou.
Alicí Nellis.

David a kaple: pro každého něco

V pražském Rudolfinu vystavuje do konce února americký fotograf David LaChapelle (1963). Nomen omen: jeho jméno a příjmení jsou víc než symbolické pilíře jeho díla. Pokud „David“ odkazuje k slavné Michelangelově soše, a obecně k LaChapellově hře s vybranými čísly z dějin vizuální kultury, od renesance přes Géricaultův romantismus po Warhola – pak fotografovo příjmení, které znamená ve francouzštině „kaple“, směřuje k jednomu z jeho klíčových témat, a sice k novému čtení křesťanství, zejména obrazů z Bible, jako narození Páně, poslední večeře, ukřižování nebo potopa.

Samozřejmě to neplatí vždycky a všude. Na to jsou LaChapellovy práce, prezentované v Rudolfinu retrospektivně od osmdesátých let minulého století po současnost, příliš různorodé, příliš pestré. Na jedné straně způsobně komorní, intimní, ztišené – na druhé straně poněkud lacině exaltované, křiklavé, podléhající rychle módám a trendům. Prostě pro každého něco, chce se říct: chytrý mix kýče s uměním.

Rané autorovy fotografie, zasněné akty vyvedené v černobílé, připomenou Drtikolův styl poloviny dvacátých let. Z mlhy vystupující dynamické pózy prozrazují velkou empatii oka za kamerou – a fotografa s vysokými estetickými nároky. Některé pozdější koláže, nápaditě pracující s tradicí německého dada, dojem intimity podtrhují; jako by tu LaChapelle předváděl stránky svého deníku. Podobně v sérii stylizovaných záběrů z jisté americké rodiny. Ačkoli tady vstupuje do hry nový prvek – lehká kritičnost, příbuzná vzdáleně Martinu Parrovi. Spolu s ním napadne diváka další inspirace: Robert Mapplethorpe. Od něj je krok k tělu, k vzývané tělesnosti, častokrát té mužské.

LaChapelle je autorem dlouhé řady snímků takzvaných celebrit, většinou uměle tvarovaných po všech stránkách tak, aby se blížily ideálu, třeba florentského Davida. Jejich záběry si žádají velký formát, ostrou barvu – a doslovnost. Chtějí šokovat tím, co zobrazují i jak to zobrazují: nahotinka šňupající drahokamy, dívky dovádějící s hadicí v pánské sprše, černá modelka dobývaná strakatou šelmou. Tahle poloha je daní umělce za koutek nezávislosti, autenticity, který si drží. Vnějškovost ho zřejmě láká, rád si v té poněkud monotónní hře na krásu a dokonalost střihne svůj part – ale vlastně se tou falešnou opulentností především baví. A tím jaksi „vyrušuje“. Jednak mnohdy přehnanou, efektní stylizací, danou i dodatečným „opracováním“ snímků, jednak angažováním těl, která neměla v životě takové štěstí jako Naomi Campbellová – třeba Michaela Jacksona.

Je v tom možná prvek spekulace: snaha hrát na obě strany, být zadobře s nenáročnou masou i s poučeným a kritickým divákem. Na toho pomrkává LaChapelle skrze hustou síť odkazů a citací – stejně jako mu jde na ruku tematizací různých „nepohodlností“ dějin i současnosti, počínaje netradičně vyladěnou sexualitou přes Berlín třicátých let a jmenované křesťanství po „africkou otázku“ nebo patologický narcismus. A divák mu nadhozenou umělecko-estetickou dvojlomnost vlastně dost rychle odpustí. Protože ho tím autor provokuje. I když nikoli ve směru, který mu bývá podsouván: s dekadencí nemá David LaChapelle moc společného. Na to, aby splynul s anonymní masou všestranně znavených výrobců „umění“, jak je představila nedávná výstava Decadence Now, je přece jen příliš svůj.

I když je epigonem. Ale v pravém smyslu toho slova: navazuje na své předchůdce, aby jejich odkaz přehodnotil a kreativně rozvinul po svém. V Čechách nemá srovnání. I proto je tu jeho výstavy třeba.

Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik