|
|
 Alice
Nellis, režisérka
S tím jste přišla sama, nebo vedení orchestru?
Nene, takhle odvážná nejsem, přišel za mnou ředitel
filharmonie David Mareček, protože jsme spolupracovali, už
když vedl Filharmonii Brno. Točila jsem tu reklamní klip a
spolupráce nás oba bavila. A teď jako ředitel České
filharmonie přišel s nápadem oživit tradiční formu takzvaných
výchovných koncertů. Jeho nápad se mi líbil.
Na tom, že takzvané výchovné koncerty je třeba dělat jinak,
se jistě shodneme. Vždyť každý máme nějaké vzpomínky na ty
méně povedené. Ve vašem projektu ale pamatujete i na
dospělé...
Už proto bychom se rádi vyhnuli názvu Výchovný koncert. Jde
nám hlavně o lidi, kteří nejsou profesionální hudebníci, ale
mají o vážnou hudbu zájem. Dáme jim možnost nahlédnout za
kulisy koncertů. Chceme odhalit, jak těleso funguje během
zkoušek, ukázat práci konkrétních dirigentů a budeme rádi,
když se do skladeb ponoří natolik, aby měli z hudby úplně jiný
pocit než předtím. Jako muzikant vím, že když do jednotlivých
skladeb proniknu hlouběji, mám z nich dokonalejší prožitek.
Vystudovala jste flétnu a jeden čas jste se tím i živila. Kde
jste hrála?
Například v kvartetu Michael Consort na zobcovou flétnu – ta
byla v té době pojímána spíš jen jako dětská hračka a
zdravotní pomůcka při astmatu. Od té doby se to naštěstí
změnilo, zobcová flétna se vyučuje jako normální předmět i na
konzervatoři. Hrávala jsem také s Jiřím Stivínem. Většinu mého
repertoáru tvořila stará hudba.
Muzikantské vzdělání je hodně poznat i na kvalitě hudební
dramaturgie vašich filmů včetně Perfect Days.
Já mám hudbu ráda, vnímám ji jako důležitou součást filmů.
Hudba je důležitý způsob, jak v určité chvíli sdělit emoce,
které lze těžko popsat slovy či dostat do dramatických
situací. Muziku k Perfect Days psal Honza Ponocný, já se mu
jen snažila vysvětlit, jakou od jednotlivých hudebních vstupů
očekávám náladu.
Přijetí filmu Perfect Days v médiích se vyznačovalo dvěma
vyhraněnými názory, skoro nic mezi tím: některým recenzentům
se líbil, jiné štval.
Ale to je přece normální, že se film někomu líbí a někoho
štve. Jen mě trochu překvapuje – a v tom s vámi souhlasím –,
že to vypadá, jako by film některé kritiky štval osobně. To je
zvláštní. Ale já recenze nečtu, ani kladné, ani záporné, takže
ke mně se to většinou dostane až přeneseně. Přesné znění
neznám a jsem docela ráda. Snažím se zpětnou vazbu najít spíš
u lidí, jejichž vkus znám už léta a vím, co jejich názor
znamená.
Komedií Perfect Days jako byste se vracela ke svému debutu Ene
Bene. Alespoň žánrově.
Já nesměřuji od jednoho žánru k jinému, spíš žánry ráda
střídám, protože se vzájemně občerstvují. Minulé dva filmy, na
kterých jsem pracovala, měly ke komedii hodně daleko. Lidice
jsou historická tragédie, Mamas and Papas sociální drama. A
Perfect Days? Vzhledem k tomu, že jsem se posledních pár let
zabývala tématy, kde těch veselých momentů nebylo tolik,
s povděkem jsem přijala nabídku natočit komedii. Měla jsem
chuť udělat film o vážných věcech, ale chtěla jsem je brát
trochu s nadhledem.
Tedy odreagování?
Když jsem se rok zabývala Lidicemi, připadaly mi naše současné
problémy legrační. Přesto se i těmi zdánlivě malichernými
trápíme. Proto jsem chtěla natočit něco o současných
problémech, ale s nadhledem a ironií. Divadelní předloha Liz
Lochheadové byla skvělou příležitostí. Navíc jsem si ji
vyzkoušela v Divadle Na zábradlí.
Ještě pořád jste prý neviděla Lidice Petra Nikolaeva, který
vás po nemoci nahradil na režisérském postu. Bojíte se, co
uvidíte?
Z toho strach nemám, spíš je mrzuté, že se mne na to pořád
někdo ptá. Až film uvidím, stejně o něm nebudu dávat veřejná
prohlášení. Víte, když jsem to psala, už jsem v duchu viděla,
jak bude vypadat. Proto dobře vím, že nikdy nebudu ten
normální divák, který se na Lidice dívá úplně čistým pohledem.
Taky vás můžu ujistit, že i kdyby se mi film nelíbil, nebudu
pomlouvat kolegy. Ostatně doufám, že se mi líbit bude.
Ve vašich filmech jsou vysledovatelné dva fenomény: smrt a
děti. Obě témata se vás bytostně dotýkají?
Dotýkají se přece všech lidí na světě. Každý byl dítětem,
každý umře. Dvě jistoty. Smrt je jediná jistota, kterou člověk
má, a já se snažím si na ni zvyknout. Myslím, že v naší
společnosti existuje tendence smrt popírat, nebo ji ze života
jaksi vyřazovat a bát se jí jen tajně, ve skrytu. Nemyslím, že
je to úplně zdravý směr.
Je sympatické, že svých filmech pojednáváte smrt jako
přirozenou součást života, jako něco velmi smutného, ale
nikoliv fatálního...
Ona taková ve skutečnosti je. Člověk se jí nevyhne. Může před
ní do poslední chvíle zavírat oči, jenže popírání blížící se
smrti ji nejen nezastaví, jen zhorší její dopad. Naproti tomu
– smrt dává životu cenu. Všichni umřeme, a když si to člověk
připustí, každému dni to dává úplně jinou hodnotu.
Agáta Pilátová
Foto Tomáš Vodňanský
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 3. ledna. |
