|
|
Turínský kůň, vídeňský Magritte i chilské pero
Stalo se v Týdeníku Rozhlas už tradicí, že se s příchodem
nového roku ohlížíme za nejvýznamnějšími kulturními událostmi
dvanácti uplynulých měsíců a prostřednictvím názorů stálých
spolupracovníků připomínáme to podstatné, co právě odcházející
letopočet přinesl – v literatuře, filmu, výtvarném umění,
divadle i hudbě. Anketu s pracovním názvem Kulturní zážitek
roku 2011 samozřejmě nelze považovat za reprezentativní
souhrn, spíš za mozaiku zážitků, které zkrátka uvízly v
paměti.
V příštím čísle se na tomto místě setkáte s anketními hlasy na
téma zážitek rozhlasový.
Petr Koudelka, spisovatel a publicista
 Zážitkem
roku byl pro mne film Bély Tarra Turínský kůň. Je pomalý,
nemluví se v něm a režisér nic dalšího nechystá. Tečka. Kůň je
tam nejen kvůli Nietzschemu, ale hlavně proto, že se člověk
začal zvířeti podobat. Jeho poslednímu tažení. Šance být homo
sapiens se ztrácí, a jak říká Peter Russel „naše okno se
zavírá“. Hrdinové filmu nejsou nic, než unavení tahouni,
opakující své každodenní činnosti. Právě tak by mohl režisér
představit každodenní život intelektuálů, celebrit, nebo nás
všech a nic by se nezměnilo. Dostali jsme možnost, které jsme
nevyužili. Stejně jako dívka ve filmu, když vezmeme do ruky
Bibli, ničemu nerozumíme.
 Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Setrvale vysoká úroveň dramaturgie Pražského jara a nový sál
PKF v ulici Na Rejdišti. Andreas Feininger v Domě U Kamenného
zvonu a Sutnarovy Americké Venuše v Rudolfinu. Zelenkovy
Ohrožené druhy v Národním divadle a Stammova Agnes v Divadle
Komedie. Prozaická Darda Ireny Douskové a komiksové album
Divoši Lucie Lomové. A staré filmy: Clairova Mezihra,
Chaplinův Monsieur Verdoux, Fosseho Kabaret… Jenže vyváží
tohle všecko úmrtí Prokopa Voskovce, Zdeňka Vašíčka, Ivana M.
Jirouse, Jiřího Gruši?
Jiří Vejvoda, publicista
Jsi to, co děláš,“ říká tatínek hrdinky obsáhlé knihy
Stvořitelé a spasitelé, kterou ve čtivém překladu Hany
Zahradníkové a překrásné grafické úpravě Magdy Fišerové vydalo
nakladatelství Plus. Jako by se tím řídila samotná autorka,
Geraldine Brooksová (ročník 1955). Tato australská novinářka a
spisovatelka žijící v USA, nositelka Pullitzerovy ceny, dala
do příběhu posvátné hagady ze Sarajeva vše – svůj talent, svou
píli, zručnost i duši. Svižně, ale procítěně zve čtenáře na
cestu prostorem a časem. Na základě skutečných
 událostí volně
rozkrývá fascinující okolnosti, za nichž byl iluminovaný
židovský rukopis nedozírné ceny ve středověku vytvořen, tajně
přemísťován, postupně skrýván i vystavován, až jej v
devadesátých letech minulého století zachraňoval z hořícího
sarajevského muzea odvážný muž. Byl jím – muslim. A tak je
tato kniha čímsi víc než jen napínavou historickou detektivkou
nebo cestopisem, barvivě líčícím půltisíciletou pouť ze
Španělska přes Benátky a Vídeň až na Balkán. Připomíná
nesmyslnost varovných výkřiků na téma „oni a my“, míněno islám
a západ, neboť zevšeobecňování je zrádné a kolektivní vina
neexistuje. Všude jsou lidé dobří i zlí, zbabělí i stateční,
slušní i sprostí. A pozná se to snadno. Podle toho, co dělají.
Jan Burian, písničkář, spisovatel
Písničky: tvorba Jiřího Smrže, koncert: PJ Harvey v Lucerně,
kniha: Tomas Espedal: Jít a Orchestrion v hlavě Přemysla Ruta,
film: Seriózní muž Joela Coena, architektura: návštěva
kulturního domu Harfa v Reykjavíku, video: Václav Klaus krade
pero v Chile...
Vít Závodský, teatrolog
Ačkoli soustavně sleduji především sféru činoherní Thálie,
chtěl bych připomenout oblast hudební. Vyhledávané přímé
přenosy z newyorské Metropolitní opery nabízejí široké
dramaturgické spektrum titulů převážně klasických (kompletní
Prsten Nibelungů), ale i novinkových. Špičkové sólistické
obsazení, vynikající výkony orchestru i sboru a vynalézavá
televizní technika bývají samozřejmostí. Navíc se v Brně
odehrávají v
reprezentativním divadelním prostředí, jež zážitek společensky
naladěného publika
umocňuje.
 Pavel Sršeň, publicista
Soňa Červená je nezaměnitelná osobnost české a světové
umělecké scény. Ve svém životě žije již třetí kariéru – na
operu a divadelní herectví navázala melodramem. V rámci večeru
Ke cti Soni Červené (20. 9.) předvedla v královéhradecké
Filharmonii v Ullmanově melodramu Píseň o lásce a smrti
Kryštofa Rilka a v Březinově melodramu A-ha! Pro Soňu a
orchestr neskutečně moderní herectví, s přesahem několika
generací. Naturel a kumšt Červené zastiňuje nejen naše přední
umělce, ale i všechny zahraniční hvězdy k nám přivážené.
Červená je zkrátka jen jedna!
Jana Vašatová, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Nejkrásnější je setkání s navýsost profesionálním výkonem,
spojeným s až amatérským
 nadšením, vyzařujícím do publika. Ve
švýcarském Zermattu, kde studenti vystupují v rámci akademie
se svými kantory, patřila ke kantorům i mladá houslistka Baiba
Skride. A se stejným zápalem a radostným úsměvem, s jakým
přednesla Mozartův houslový koncert, zasedla v zápětí do
mladého orchestru. Pak mi vyrazil dech Afflatus Quintet:
patnáct let hrají spolu na té nejvyšší umělecké úrovni, a
hravost a radost ze hry je za tu dobu ani trochu neopustila.
Miloš Doležal, básník, redaktor ČRo 3 – Vltava
Film Strom života amerického režiséra Terence Malicka – jeden
z nejsilnějších filmů posledních let. Film naléhavé
spirituality a zásadních otázek života a smrti.
Zkouška Mahlerovy 2. symfonie sanfranciského orchestru a
Českého symfonického sboru Brno pod vedením dirigenta Michaela
Tilsona Thomase ve Smetanově síni na letošním Pražském jaru.
Setkání s hudbou a osobností polského skladatele Wojciecha
Kilara.
Vysočinský pohřeb Ivana Martina Jirouse, znovu čtené jeho
básně a zádušní mše v Humpolci, pořádaná dobrou duší Jarmilou
Neomytkovou.
Z výstav – návrat malíře Jana Autengrubera do stálé galerie
v Pacově, Bohuslav Reynek v Domě U Kamenného zvonu a
fotografie polních strašáků Rudolfa Šmída „Hastroši, plašiči a
animisté“.
Jana Podskalská, publicistka
Výstava Kontroverze v pražském Rudolfinu. Jedinečná expozice
nabídla osm desítek fotografií z celého světa, jejichž průřez
dobou a žánry dokumentoval nejrůznější právní a etické spory,
jež během historie některé slavné i méně známé fotografie
potkaly. Od retuše Ježova na fotografii se Stalinem až po akty
desetileté Brooke Shieldsové vyvolávající pobouření... Silné
příběhy fotek a někdy i jejich autorů. Výborný nápad!
Jana Švecová, publicistka
Z hudby to pro mě bylo uvedení české premiéry oratoria Jiřího
Pavlici Brána Poutníků pro baryton, smíšený sbor a orchestr.
V době, která je laděná spíše na muzikálovou notu,
 vytvořil
primáš Hradišťanu, skladatel a autor mnoha nevšedních
hudebních projektů dílo duchovního rozměru. Oratorium zaznělo
v provedení dvousetčlenného orchestru mladých hudebníků
z česko-polsko-německého pomezí Europera, pro něž je Pavlica
také napsal. Síla, s jakou k posluchačům promluvil odkaz
svatého Vojtěcha, člověka hledajícího a spějícího branami
poznání až k bráně poslední, ukazuje, jak jemně hudebník vnímá
potřebu spirituality u dnešního, mnohdy neukotveného člověka.
Renata Jarošová, dramaturgyně České televize
Jednoznačným favoritem je pro mě kniha komiksů Ještě jsme ve
válce – Příběhy 20. století, kterou na podzim vydalo občanské
sdružení Post Bellum společně s nakladatelstvím Argo. V první
řadě nabízí srozumitelnou a populární formou ztvárněné příběhy
lidí, kteří se ocitli v soukolí totalitních režimů, až již
nacistického nebo komunistického a jejichž osudy, pokud by
byly podány jinou formou, například v dokumentární či
esejistické podobě, by zejména mládež tolik nezaujaly. V řadě
druhé jde o svébytná výtvarná díla, která ocení i ti, kteří
spíš než do knihovny chodí do galerií. A ve třetí, neposlední
řadě – jde o počin v dnešní době více než potřebný.
Tomáš Pilát, redaktor ČRo 3 – Vltava
Filmu české provenience, který by mi vyrazil dech, jsem se
dočkal až na podzim. Poprvé se to skoro stalo u Aloise Nebela,
na českou kinematografii skutečně revolučního snímku; „na plný
pecky“ pak u Poupat. Syrový, pravdivý, skvěle napsaný,
zahraný, nasnímaný a zrežírovaný film o lidech, kteří prostě
nemají v životě štěstí, se řadí k nejlepším polistopadovým
snímkům domácí produkce. Je to dílo, ze kterého mrazí. Z každé
jeho minuty, z každého dialogu, z každé situace. Tohle je
skutečný život.
Ivan Ruml, operní redaktor ČRo 3 – Vltava
Největším kulturním zážitkem roku 2011 byla pro mě říjnová
premiéra Jakobína v pražské Národním divadle. Vlastně bych se
měl poopravit – generální zkouška, protože o premiéře
zúčastnění rozhlasáci takzvaně cedili krev. Přenášeli jsme
představení do řady zemí EBU, na stanici Český rozhlas 3 –
Vltava a zároveň na digitální stanici D dur. Lví podíl na
úspěchu měli Tomáš Černý a Vojtěch Babka. Já jsem se v koutku
lože třásl hrůzou, jak to všechno dopadne. Na generálce jsem
si ale zaplakal. Vyhrkly mi slzy, když starý hrabě prohlásil:
„Ne, já nemám syna!“ Uvědomil jsem si, kolik je dnes rozbitých
rodin, že se lidské štěstí mnohdy kvůli malichernostem ocitá
v troskách a že děti a rodiče nenacházejí k sobě cestu.
Antonín Dvořák nám svou vlídnou hudbou zas uštědřil jednu
pořádnou lekci.
 Agáta Pilátová, publicistka
Vybrat jedno představení, výstavu či koncert je vždycky peklo;
rozhoduji se mezi velkolepou přehlídkou díla surrealisty René
Magritta ve Vídni, skvostnou nahrávkou Dvořákových smyčcových
kvartetů v podání souboru Pavel Haas Quartet a nadějnými
filmovými počiny českých režisérských debutantů: Aloisem
Nebelem Tomáše Luňáka a Poupaty Zdeňka Jiráského. Ale mám-li
být úplně upřímná, patrně největším kulturním zážitkem pro mne
přece jen bylo, když můj čtrnáctiletý vnuk, vyznavač
počítačových her a fantasy literatury, přečetl novelu Romaina
Rollanda Petr a Lucie – a líbila se mu. No není to dnes
zázrak?
Vladimír Čech, publicista
Vídeň, Retz i Brno, To jsou místa oněch „nej“. Bylo by smutné,
kdyby se v tomto ohledu nepřipomněla Vídeňská státní opera.
V ní zabodovala sopranistka Anna Netrebko jako tragická
Anna Bolena ve stejnojmenné Donizettiho opeře, přičemž jí
zdatnou rivalkou – a to nejen podle libreta, ale hlavně co se
přesvědčivosti výkonu týče – byla mezzosopranistka Elīna
Garanča jako Giovanna Seymourová. Další hluboký zážitek se
rovněž vztahuje k opeře. Nefigurovaly v ní sice žádné světové
hvězdy o to však byl celkový dojem překvapivější. Letošní
festivalová stagiona v příhraničním Retzu pouhých pár
kilometrů od Znojma nabídla pětici uvedení Brittenovy Ohnivé
pece. V tamním
 kostele
sv. Štepána oslovil starozákonní příběh o třech židovských
mladících svou inscenační nápaditostí, která při vší své
jednoduchosti asociovala mysterium. Kdo je přesvědčen, že
poslouchat celý večer výlučně sólové housle musí být nuda, ten
se o svém omylu mohl přesvědčit na festivalu Moravský podzim
na recitálu Vadima Gluzmana. „Novodobý Paganini“ předvedl
názorně nejen čeho všeho jsou housle schopny, ale hlavně že
tento instrument, je-li ve správných rukou, sám dokáže oslovit
tak, že nasloucháte se zatajeným dechem.
Jan Jaroš, publicista
Nakladatelství Academia vydalo objemný sborník Kolaps a
regenerace poskládaný z celkem třiceti příspěvků a zacílený na
různé aspekty selhání společenských i přírodních celků.
Autoři, zpravidla špičkoví odborníci v daném oboru, zahrnují
širokou škálu dějů od pravěku přes starověk, středověk i
novověk – a nevyhýbají se ani kolapsům historicky nedávným či
přímo současným včetně nynější finanční krize. Přítomné jsou
rovněž texty spojující osudy člověka s přírodním rámcem,
v němž žije a který různou měrou ničí. Přiznávám, že nejvíce
mě oslovila objevná, mýty stírající zamyšlení, která se týkají
dějin českého státu – ať již se jedná o selhání
předbělohorského státu, pád Rakouska-Uherska nebo rozdělení
Československa.
Bronislav Pražan, publicista
Ohromila mě výstava Olomoucké baroko. A to jednak svou
koncepcí, díky níž se podařilo jejím návštěvníkům přiblížit,
proč bylo toto město v 17. a 18. století významným kulturním
centrem střední Evropy; a za druhé tím, že výstava vyústila
ve tři překrásné velké knižní svazky, ve kterých četná
obrazová dokumentace doprovodila studie a eseje zhruba
osmdesáti odborníků, osvětlujících zmíněný kulturní fenomén ze
všech možných stran a úhlů. Na divadle byl pro mě nejsilnějším
zážitkem Čechovův Racek nastudovaný činohrou Národního
divadla. Režisér Michal Dočekal vyhmátl jádro autorovy poetiky
– spojení jemného odstupu a ironie s melancholií –, svou
koncepcí inspiroval skvělé herecké výkony, a tak učinil
z Racka hru současnou, zábavnou, jiskřící smyslem, a přitom
v sobě obsahující i předtuchu našich temných zítřků.
Jaroslav Vanča, výtvarný teoretik, scenárista
K čemu má nejspíše při svém výročním hodnocení přihlížet
kulturní „tipař“ v ranku výtvarném? Výhradně jen ke kvalitě
díla, či k přínosnosti kurátorského pojetí a uspořádání, anebo
prostě ke katarznímu pocitu v sobě samém? Volím třetí způsob a
nabízím dva velké letní výstavní počiny v hlavním městě:
Představení „života a díla“ myslitele a architekta Rudolfa
Steinera v Centru současného umění DOX vedle výstavního
projektu Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně,
nazvaného Konec avantgardy, sledujícího proměny českého
výtvarného umění v dramatických letech 1938 až 1948. V obou
případech šlo o výstavy s přesahem, ať už kulturně politickým
či filosofickým, obě zpracovávaly neobvyklé množství
různorodého materiálu. A nakonec ještě výstava stále
probíhající, Bohuslav Reynek, rovněž v GHMP. Proč se už
několik let ostýchám v této bilanci jmenovat také Národní
galerii, toť otázka pro jiné...
Připravil Milan Šefl |
