|
|
 Peklo
přetavené v ryzí literaturu
Demokracie a štěstí nerodí velkou literaturu, jsou slova
peruánského nositele Nobelovy ceny Maria Vargase Llosy.
Bezezbytku platí i na kubánské autory, kteří před životem na
ostrově „svobody“ dali přednost nejisté existenci v exilu.
Drsná zkušenost s castrovským režimem a povětšině tragické
osudy kubánských exilových spisovatelů leží v základech
literatury, která přívlastek „velká“ hravě snese.
Českého čtenáře s ní systematicky seznamuje překladatel a
čerstvý nositel Ceny Josefa Jungmanna Petr Zavadil. Do češtiny
dosud převedl knihy Guillerma Rosalese Boarding Home, Carlose
Aguilery Teorie o čínské duši anebo výtečný román Guillerma
Cabrery Infanta Přelétavá nymfa. Podílel se i na antologii
Zápisky z mrtvého ostrova čerpající z tvorby undergroundové
literární skupiny Diáspora(s).
 Nejnovějším
Zavadilovým překladatelským počinem je povídkový soubor Stíny
na pláži, kterým do českého prostředí uvádí jednoho z
nejvýraznějších prozaiků kubánského exilu Carlose Victoriu
(1950–2007). Autor patřil ke generaci Mariel nazývané podle
přístavu, přes který v roce 1980 opustilo Kubu na 125 tisíc
lidí. Ztracený domov a miamský exil, onen „pohodlný očistec
protkaný kanály“, jsou zároveň dominantními kulisami, v nichž
se Victoriovy silně autobiografické příběhy odehrávají:
„Marielovka“ je prostitutka, jež v povídce Modrý pruh ukradne
v motelu starou televizi, u Guantánama skončí v povídce
Tanec svatého Víta pokus mladého Manolita přeplout Floridskou
úžinu. Tři muži – opilec
a feťák Marcos, blázen a trhan William a prostitut Ricardo – v
povídce Létavice nejsou
nikdo jiný než sám autor a jeho generační druhové, romanopisci
Guillermo Rosales a Reinaldo Arenas, i u nás známý strhující
autobiografií Než se setmí (Rosales i Arenas ukončí život
sebevraždou).
Na Kubě směl Carlos Victoria uveřejnit pouze jednu povídku –
vyšla, když mu bylo patnáct. Ani v exilu nepsal snadno, je
autorem pouze tří románů a tří povídkových souborů. Právě
povídky, v nichž se propojují americká a kubánská samota,
patří k tomu nejlepšímu, co Victoria napsal. „Málokdo dokázal
tak jako Carlos Victoria proniknout do nitra lidí. Možná
proto, že si sám prošel peklem, dokázal ho pochopit u
ostatních,“ poznamenává překladatel.
Ani demokracie nerodí štěstí – osamělý a těžce nemocný Carlos
Victoria zemřel v sedmpadesáti letech poté, co si vzal
smrtelnou dávku léků.
René Kočík
|
