|
|
 Ivan
Němec, publicista
Dopisy psané do prázdna
„Miláčku, kde jsi?“ „Dostal jsi můj dopis?“ „Proč nepíšeš?“
„Myslíš, že slovo láska něco znamená?“ To jsou otázky, které
v různých variantách zaznívají z hry Rodinné hlasy, jejíž
českou premiéru jsme mohli 13. prosince vyslechnout na stanici
Vltava. Její autor, londýnský rodák Harold Pinter, jehož dílo
bylo oceněno Nobelovou cenou a desítkami dalších cen, se
tradičně řadí k tvůrcům absurdního dramatu, z něhož občas
zaznívají obdobné tóny jako z děl Beckettových, Ionescových a
próz Franze Kafky. Komorní drama Rodinné hlasy, které
přeložila Renata Světecká, může posloužit jako učebnicový
příklad jednoho z typických témat absurdní dramatiky, v němž
se postavy vzájemně marně hledají, a přestože po sobě touží,
tak se míjejí a zůstávají v osamocení.
Jeho kompozice je vystavěna z monologů, které mají formu
dopisů, jež si vyměňuje matka se synem, který odešel neznámo
kam. Do monologů se mísí řada vzpomínek, které zacházejí až do
detailních popisů, ale především jsou plné vzájemné lásky i
otázek, na které pisatel nikdy nedostane odpověď, neboť bůhví,
zda tyto listy vůbec někdy najdou svého adresáta. V usilovné
snaze o navázání kontaktu tak dochází k paradoxním situacím,
když na synovské vyznání lásky odpoví matka vyčítavou otázkou
„zdalipak víš, že máš matku“ a záhy na to, oslovujíc syna jako
miláčka, ho zpraží slovy „žiješ-li, jsi netvor“. Drama, jež
v podstatě nemá děj, se poněkud zkomplikuje, když do něho
vstoupí třetí postava – otec, o němž z předchozích výpovědí
víme, že zemřel. S příchodem „mrtvého“ otce se začne rodit
příběh, jehož průběh je načrtnut jen v náznaku a jeho vyústění
zůstane nejasné, ale vstup dalšího příslušníka rodiny jen
potvrdí rozehrané téma, jímž je rozpad vztahů, vzájemná
odcizenost, v níž marně hledá jeden druhého.
Zdálo by se, že s hrou, která je napsána pro tři hlasy a
odehrává se v neměnném prostředí, v němž každý z prolínajících
se monologů je vlastně samostatnou výpovědí, neměl režisér
Aleš Vrzák více práce, než vybrat trojici dobrých herců.
Přesto si troufám tvrdit, že inscenovat v rozhlase Pinterovo
komorní drama může být režijně i herecky náročnější než
předvést hru, v níž se to blyští všemožnými zvukovými
prostředky a pestrými hereckými figurkami. Aleš Vrzák, obdobně
jako již v mnoha svých předchozích inscenacích prokázal, že je
pro něho nejdůležitější dovést herce k vytvoření přesných a
věrohodných dramatických postav. Pracuje v podstatě bez hudby,
s jediným zvukovým prvkem, jenž zaznívá v mezihrách, a přesto
je z jeho inscenace „slyšet“ prázdný prostor a promlouvá z ní
i mlčení, pocity viny a nenaplněné touhy. Ve výborných
hereckých výkonech Hany Maciuchové, Jaroslava Plesla a
Ladislava Freje nezaslechneme falešný tón. Postavy, které
ztvárňují, nejsou vnějškově rozkošatělé, ale „pouze“ uměřené,
jdoucí „jen“ po významu slova, a přesto udržující patřičné
napětí.
Vrzákovo režijní pojetí Rodinných hlasů Harolda Pintera není
inscenací, která by svou zahlcenou atraktivností zdvihala
posluchače z křesel. Je naopak nenápadná a přesná, protože jen
poctivě a poučeně slouží autorovi. A to není málo. |
