|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista, pedagog FAMU
O slepičí krok nazpátek
Jako se od Nového roku počne náš svět posouvat k čemusi
archetypálně dobrému, tedy ke světlu, mělo by se totéž dít i
z hlediska pokroku, jehož kruciální myšlenkou je vítězství
nového nad starým, v němž – kunderovsky řečeno – by „staří
mrtví měli ustoupit mladým mrtvým“. Leč zdá se, že v tomto
smyslu přešlapujeme na místě, ba dokonce podnikáme výpady do
časů vlastního dětství; jako bychom byli syti velkého světa,
vracíme se do malých světů vlastního života, kamsi do minulého
„doma“. Koho by to před dvaceti lety napadlo...
Kupříkladu u nás doma: Nadělili jsme si k Vánocům s manželkou
onen typický „módní výstřelek“ současnosti, tedy
retro-gramofon, který umí nejen přehrávat vinyly v podobě
elpíček a espíček našeho mládí, on umí proniknout ještě
hlouběji do minulosti, totiž k hudbě našich rodičů na deskách
šelakových. Užívali jsme si této vymoženosti po celé svátky a
objevovali tak kouzlo minulého, tedy zkráceného času hudební
reprodukce. Musíte-li obracet desku po dvaceti nebo dokonce
pěti minutách, jste prostě na hudbu či mluvené slovo chtě
nechtě více soustředěni, nestane se vám akustickým šumem
v pozadí aktivit jiných, než právě posluchačských. Jak jsem
psal na tomto místě vícekrát: Cesta dopředu bývá zhusta cestou
nazpět.
Jakkoli považuji sám sebe za lyricko sentimentálního
nostalgika, stran života praktického soudím, že do nového roku
je záhodno vyrazit s otevřeným hledím. Jenže ouha, duch všech
těch setkání přátel, kolegů či bývalých spolužáků, jež jsem
koncem uplynulého roku absolvoval, byl – zdálo se mi alespoň –
zřetelněji než dříve namířen právě do minulosti. Ostře
zahlížet do budoucnosti jako by se nikomu příliš nechtělo,
snad proto, že nepřestajné brblání jevilo se nám už poněkud
trapné, v původním slova smyslu trápivé. Jako by nám přišla i
sama marnost marná, jako bychom s koncem roku dialekticky
vyznávali dvě víry, v nicotu a v nicotnost nicoty.
Abychom po předvánočním společenském vyžití užili společného
klidu, vyrazili jsme s manželkou tradičně na Nový rok do
příměstské přírody. A ejhle! Cesta dopředu vedla opět
nazpátek, tentokrát evidentně prostřednictvím dospělých lidí,
veselících se skrze hru, dávající průchod tomu dětskému až
dětinskému v nás. Spatřili jsme zralé muže, které Ježíšek
obdaroval hračkami, jež bylo třeba vyzkoušet a pochlubit se
jimi - muže, hrající si s modýlky letadýlek a terénních
autíček, jiní si zase chutě hráli na vojáky s maketami
všelijakých flintiček či spíše samopalečků a kulometíčků, a
sotva jsme na polní cestě stačili uskočit spanilé jízdě
okostýmovaných westernových kovbojíčků, dospěli jsme
k dospělým lidem, pouštějícím velké draky, na nichž byli
zavěšeni a jimi všelijak zmítáni. Nějak se tato činnost na
pomezí sportu a hry také jmenuje, ale já přece nemusím být
kofr přes všechno. Jisto je, že nikde v tomto hravém hemžení
nebylo ku spatření jediné dítě. A bylo-li, nehrálo si, leč
tvářilo se nehraně znuděně. I řekli jsme si s manželkou: Kdeže
jsou ty děti? A odpověděli si jako zkušení lidé: Samozřejmě že
v souladu s vlastním přáním zalezlé v bezpečí domova, kde si
také hrají, jenže na počítačích, na nichž zástupně létají,
zástupně závodí, střílí a bojují, v horších případech zástupně
souloží. Nebojme se proto o své děti, o budoucnost národa. Ony
se nějak zabaví, zatímco my si budeme hrát, vracet se do
bezpečí vlastní minulosti. Tak jakýpak pokrok. Co bude, to
bylo... |
