Cesta z noci ke světlu

Čtyřicet let po smrti Bohuslava Reynka nabízí Galerie hlavního města Prahy rozsáhlou přehlídku jeho díla. Je bezejmenná, respektive v jejím názvu stojí pouze jméno a příjmení umělce plus jeho životní data: 1892–1971.

To je vlastně pro Reynka příznačné. Jeho zralé dílo, realizované od čtyřicátých do šedesátých let minulého století, zejména technikou suché jehly, je právě takové povahy: formátově velmi komorní, ve své povaze pak intimní, jaksi schoulené v sobě, ztišené až k mlčenlivosti, zahalené nocí, z níž v obrysech vystupují archetypální figury i reálné krajinné výseky z rodného Havlíčkobrodska. A ještě něčím je příznačné: svým základním obratem k úběžníku veškerého dění a míře všech věcí – k bohu. Do něj vkládal Reynek větší naděje než do člověka; ostatně i zvířata mu, zřejmě po vzoru svatého Františka, byla milejšími společníky. Jedna z položek jeho životopisu, který výstavu otvírá, konstatuje: „Koupil si, z nedostatku lidského porozumění, stádo ovcí.“

Je to samozřejmě nechtěná komika; ostatně humor je asi jediné, co Reynkově tvorbě naprosto chybí. Jinak jde o umělce výsostného, takřka modelového: ze studií v Praze zběhl, aby se mohl v klidu petrkovského statku soustředit na svoji práci – výtvarnou, básnickou, překladatelskou. Všetečný experiment, dravost a překotnost avantgardy dvacátých a třicátých let jej v podstatě míjely, i když své rané verše publikoval v Moderní revui, i když se přátelil s kuboexpresionistou Čapkem, i když si pro inspiraci (a ostatně i pro svoji životní družku Suzanne Renaudovou) zajel nejednou do Francie. Reynkův názor na život a umění možná nejvíc formoval staroříšský vydavatel Josef Florian: Dobré dílo znamenalo i pro Reynka být „dobrý“ k sobě, k druhým, k tomu, co nás přesahuje – a zanechat o tom svědectví v podobě „díla“.

Výstava, která trvá v pražském Domě U Kamenného zvonu do 29. ledna, sice zanedbává poněkud Reynka-básníka i Reynka-překladatele, čímž se některé niterné souvislosti trochu trhají, ale Reynek-výtvarník je tu představen komplexně: včetně mladických pokusů v olejomalbě, tvarově i barevně robustních, pro autora netypicky syrových, včetně lyrických kresebných „záběrů“ krajiny v Provenci, včetně pozdních cyklů Don Quijote, Job nebo Pastorale. Je to dílo spjaté s člověkem a krajinou; dílo, které přirozeně nachází spiritualitu v konkrétních prvcích všednosti, ať jde o jmenované ovce, slepice na dvoře, zátiší s lučními květinami – nebo vnitřně dramatické postavy a scény z bible, mezi nimiž má prim ukřižování.

Jestliže dával Reynek „z nedostatku porozumění“ přednost zvířeti před člověkem, není taková rezignace v jeho tvorbě patrná. Jeho práce je přes veškerou temnotu, z níž zhruba od druhé světové války vystupuje, tichá, klidná a smířená. Ostatně tak působí i Reynek sám – a nejen na proslavených fotografiích, které pořídila Dagmar Hochová v sedmašedesátém roce, také ve filmovém dokumentu, který výstavu uzavírá; Josef Protiva jej natočil v roce 1969, čili dva roky před Reynkovou smrtí. Je vlastně s podivem, jaká síla z Reynkovy grafické tvorby jde i s odstupem půlstoletí; zejména vezme-li návštěvník v potaz protivný hluk, který do výstavních síní doléhá ze Staroměstského náměstí. Jenže práce Bohuslava Reynka trvají navzdory. Jsou vlastně dobrým příkladem vítězství ducha nad hmotou.

Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik