Rozhlasový rok ve stínu Koule
Před týdnem jsme vám nabídli vyhodnocení výroční ankety
Týdeníku Rozhlas o nejvýraznější kulturní událost roku, v
tomto čísle vás čeká souhrn zážitků rozhlasových – jak zůstaly
uchovány v paměti redaktorů a spolupracovníků listu. Z
následujících ohlasů brzy zjistíte, že anketa má oproti
předešlým letům jediného vítěze: hru Davida Drábka Koule,
která oslovila největší množství respondentů. Ve stínu hořké
komedie se tak ocitly další výjimečné počiny veřejnoprávního
rádia, v některých případech jistě nezaslouženě. Ale co
naplat: vítěz bere vše, a neplatí to jen u voleb.
Ivan
Němec, publicista
Byla-li komedie Davida Drábka Koule vyhodnocena v anketě
Neviditelný herec jako nejlepší letošní rozhlasová hra, není
to náhoda. Také pro mne byl její poslech největším letošním
zážitkem, s nímž jsem se na těchto stránkách s chutí svěřil
čtenářům hned po lednové premiéře. Obdivuji Drábkovo drama,
jež svými pichlavými hyperbolickými obrazy obnažuje
smutnosměšné detaily dnešního světa. Na úspěchu hry měla
nepochybně zásluhu i chytrá režie Aleše Vrzáka, který do
inscenace vnesl nejen řadu vtipných nápadů, ale přivedl
k vrcholnému hereckému výkonu Pavlu Tomicovou, která svou
atletickou vrhačskou královnu Milenu vytvořila nesmírně
pravdivě. Stále slyším tu obdivuhodnou proměnlivost jejího
projevu, v němž postava bývalé koulařky sklouzává z bujného
chlapáckého řehotu do sebelítostného pofňukávání, kdy se její
vzlyk v mžiku změní v utlachanou žoviálnost a slizká laskavost
se rázem zvrátí do poučování plného banalit. Byl to vskutku
zážitek.
Alena
Blažejovská,
redaktorka literárně-dramatické redakce
ČRo Brno, docentka DF JAMU
Musím uvést Drábkovu Kouli pro inteligentní a „politicky
nekorektní“, jasnozřivý a neohrožený humor. Osobní investicí,
odvahou a talentem mě přesvědčil Ivan Studený, jehož feature
Podej ruku získal první cenu v soutěži Report v kategorii
dokumentaristiky. Radost mi dělají studenti (i bývalí)
rozhlasové dramaturgie a scenáristiky na JAMU: Tomáš Soldán,
Tereza Semotamová, Eva Vojtová, Tereza Adámková, Kateřina
Chvátalová, Vojtěch Landa a další – nejen svými příspěvky do
Roku německého jazyka na Vltavě.
Jaroslav Vanča, scenárista, pedagog FAMU
Vždyť to víme, politika je stále více v moci nekulturních
hnusounů a sama kultura –
ukazuje
se – proti tomu jen nemnoho zmůže. Oslyšeny proto tentokrát
z mé strany zůstanou mnohé dobré i výtečné pořady na Českém
rozhlase 3 – Vltava a přednost v tomto roce bující občanské
nespokojenosti dám těm, kteří – nastejno s básníky minulých
časů – dokazují, že lze citlivě vnímat a nazývat příčiny,
zaznamenávat ozvěny a předvídat důsledky této nespokojenosti.
Na Českém rozhlase 2 – Praha se v pořadu Jak to vidí střídají
v této roli „vidoucích hlasů“, jakkoli snad na poušti dosud
volajících, přinejmenším tři výrazné osobnosti dneška, vesměs
s přesahem morálního zakotvení – herečka Táňa Fischerová,
komentátor Ivan Hoffman a teolog Tomáš Halík.
Přemysl
Hnilička, publicista
Z letošní tvorby lze jmenovat hned několik rozhlasových děl,
která snad nezapadnou prachem. Před závorku nutno vytknout
Kouli Davida Drábka, která ode mne získává hned několik plus:
je aktuální, je satirická, je bezohledná a je dobře napsaná.
Za úspěch lze považovat i to, že navzdory mediální kampani
nedošlo k žádnému odvolávání dramaturgů či režisérů a že po
průtazích nakonec Koule vyšla i na CD. Tato hra pochází z
dramaturgické linie cyklu Vinohradská 12; nelze říci, že se
tento roční projekt zdařil beze zbytku, ale minimálně další
tři hry, které z něj vzešly, byly skutečným úspěchem: Lidojedi
autorů Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše, Obecní museum Tomáše
Zmeškala a Dva chlapi za město Martina Františáka.
Jitka
Škápíková, scenáristka a režisérka
Minulé léto jsem strávila s četbami na pokračování. Až na
jedinou výjimku ne z vysílání, naštěstí můj osobní archiv je
dost bohatý. Bulgakov: Psí srdce, Fuks: Nebožtíci na bále,
Hosseini: Lovec draků, McCarthy: Cesta, Consuelo de
Saint-Exupéry: Paměti růže... Samé báječné tituly a geniální
interpreti. Táňa Medvecká, Lukáš Hlavica, Jiří Ornest, Viktor
Preiss, Boris Rösner a další – při snaze vystihnout jejich
interpretační schopnosti mě napadá jediné slovo: dokonalost.
Ráda bych popřála Českému rozhlasu i sobě, abych pro příští
léto nemusela lovit ve starých zásobách.
Milan Pokorný, šéfredaktor Týdeníku Rozhlas
Mimořádný dojem ve mně zanechaly dva dramaturgické počiny. Tím
prvním byl na začátku listopadu vltavský Víkend s Karlem
Jaromírem Erbenem. Konfrontace básníkových textů s jejich
odbornou reflexí a hudebními adaptacemi poukázala na důvody,
proč nelze zužovat Erbernův význam jen na geniální Kytici. K
projektu přispěla i Dvojka nedělní pohádkou a sobotním
RozHraním – a jeho autor Tomáš Černý byl protagonistou druhého
výjimečného dramaturgického počinu, čtyřhodinového přímého
přenosu na stanici D-dur ze zákulisí Národního divadla při
premiéře Dvořákova Jakobína. Rádio tu prokázalo svou
nezastupitelnost: žádné jiné médium by zážitek tohoto druhu
nedokázalo zprostředkovat. Díky rozhlasu zůstal svět za
kulisami místem, jež sice poodhalilo svá tajemství, ale přesto
i nadále nechává prostor pro naši fantazii.
Hana
Primusová, spisovatelka, publicistka
Zážitkem pro měl byl komponovaný pořad z cyklu Páteční večer
na Vltavě Kudějova tasemnice aneb Zlý dědek z Vysočiny, který
připravil Miloš Doležal k 130. výročí narození Zdeňka Matěje
Kuděje. Vyprávění pamětníků i Kudějovy dosud nepublikované
texty mě do života tohoto svérázného spisovatele,
překladatele, redaktora, bohéma a tuláka, jemuž se veškerý
majetek vešel do batohu, vtáhly tak, až jsem litovala, že jsem
neměla možnost být také jeho souputnicí. Zážitek byl o to
silnější, že některé z textů četl Martin Jirous a pořad se
vysílal 18. listopadu 2011, večer před jeho pohřbem.
Jitka Novotná, tisková mluvčí SOČR
O Madle z Čech – tento nádherný dokument mi zpříjemnil 17.
listopad. Ba co víc, právě on mě uvedl do nálady sváteční i
rozjímavé. Paní Albrightová zaujme pozoruhodně mladistvým
hlasem i myšlením, svou poctivostí, pracovitostí a
v neposlední řadě lidskostí a empatií. U autorky Lenky
Svobodové jsem vedle dokonalé přípravy ocenila i mravenčí
práci s archivy a výběr bezvadné muziky (jak jsem se posléze
dozvěděla, konzultovala ho mimo jiné s Gabrielem Gösslem).
Všem, kdo dokument neslyšeli, doporučuji ponořit se do audio
archivu ČRo 2 – Praha.
Jakub Kamberský, publicista
V
tomto roce byla natočena řada kvalitních rozhlasových
dramatizací, bohužel oproti roku loňskému nevzniklo moc
premiér, které by se mi zaryly tak říkajíc pod kůži. Až na
výjimky: fenomenální Koule Davida Drábka, snad i Učitel malby
Petra Kolečka a Lidojedi dvojice Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš,
vše v rámci cyklu Vinohradská dvanáctka. Dalším zážitkem roku
jsou pro mě Poklady rozhlasového archivu, které s pečlivostí
týden co týden připravuje na Dvojce Tomáš Černý. Takový pořad
v éteru chyběl. Tomáš Černý zde projevuje jednak erudici, a
také vyvíjí neutuchající invenci při výrobě dvou archivních
hodin týdně.
Jiří Vejvoda, publicista
I na rozhlasových vlnách platívá, že méně je více. A lepší než
ohňostroj samoúčelných zvuků může být metoda tvůrců cyklu
Příběhy dvacátého století na stanici Rádio Česko:
Adama Drdy, Martina Kroupy a Mikuláše Kroupy. Na přelomu zimy
a jara 2011 to doložila premiéra dílu nazvaného V Osvětimi
ptáci nebyli aneb Příběh hráče ragby Miloše Dobrého. Na ploše
45 minut zaznívají jen dva hlasy (protagonisty příběhu a
redaktora-vypravěče) a pořad, dělený pouze krátkými, ale
působivými předěly do sevřených celků-kapitol, je zvukově
zcela prostý. Přesto vyznívá strhujícím způsobem. Nejen
proto, co je v něm vylíčeno, ale také emočním kontrastem obou
projevů. Odměřeného,
ale
přitom kdesi hluboko v podtextu zároveň zaujatě i nostalgicky
žalujícího průvodce pořadem Adama Drdy. A proti němu (navzdory
tomu, co prožil a o čem vypráví) obdivuhodně životaschopného,
nezatrpkle působícího muže, jenž přežil muka koncentráků.
Střihy jsou precizní, neboť takřka nerozpoznatelné; jednotlivé
celky bezchybně vypointované. Znamenitá veřejnoprávní práce:
nejen cenná, ale i řemeslně zvládnutá.
Miloš Doležal, básník, redaktor ČRo 3 – Vltava
Nemohu
jinak – Ivan Martin Jirous čtoucí básně Bohuslava Reynka
v nedělním Souzvuku Vlaštovek modř teď bolí (režie Markéta
Jahodová). Natočeno několik týdnů před Magorovou smrtí.
Podivuhodná sevřenost i odřenost, probolené nitro i křehká,
teskná něha – to vše je přítomno v jeho hlase. Zvlášť, když
čte Reynkovy verše: „Bože, zda již v tomto podletí / jak modrá
vlaštovka / má duše rozletí se, / v novou zemi rozletí.“
Alena Sojková, redaktorka Týdeníku Rozhlas
Některých rozhlasových hudebních pořadů se nemohu ani dočkat.
Patří mezi ně zejména vltavské Akademie s archivními
nahrávkami nebo komentáři Ivana Moravce. Další pořady si
vybírám proto, abych si trochu rozšířila obzory a otevřela se
neznámému. Bylo tomu tak i v případě Akademie věnované
americkému minimalistovi Stevu Reichovi, kterého v říjnu
představili Josef Třeštík a Petr Kadlec. A učinili tak
způsobem, který posluchače přinutil k soustředěnému poslechu
Reichovy ne zcela jednoduché muziky. Jako se člověk vpíjí do
dobrého vína, tak jsem díky oběma pánům alespoň pro ten večer
Reichovi zcela propadla.
Alena Zemančíková, redaktorka ČRo 3 – Vltava
V rámci Roku německého jazyka na Vltavě jsem připravovala
cyklus Důvěrná sdělení, kde jsme představovali německy psanou
poezii s ukázkami v češtině i němčině a s komentářem
překladatelů, germanistů, literárních historiků i filozofů.
Sousedství originálních znění veršů a jejich překladů
upozornilo na sílu a účinnost jazyka takovou měrou, jakou si
člověk na jiném žánru, než je poezie, neuvědomí. A kromě toho
jsem se já – a doufám, že i posluchači – z celoročního seriálu
dozvěděla mnohé nejen o německy psané poezii, ale i evropských
dějinách a myšlenkových hnutích, které životy a tvorbou
básníků zamíchaly dramatickým způsobem. A také fakt, jak je
česká kultura s německou spjatá, ať už se k ní přiklání, nebo
se vůči ní naopak vymezuje. Bylo to strhující dobrodružství.
Milan
Šefl, redaktor Týdeníku Rozhlas
Není to ani trochu originální, ale největší rozhlasové
potěšení roku mi poskytla Drábkova Koule, která se v mé osobní
hitparádě nejlepších her posledních let pere o stupínek
nejvyšší se starším Vedralovým Jacksonem. Doufejme, že v roce
2012 nás čeká setkání s hrou alespoň z poloviny tak sžíravou,
nekompromisní, nápaditou a brilantně vystihující bídu českého
veřejného prostoru.
Jan Mattuš, překladatel
Spíš
než jednorázový zážitek dlouhodobá (a letoškem potvrzená)
pozoruhodnost. Občas po internetu zkouším poslouchat kulturní
stanice veřejnoprávních rádií různých zemí, obdoby naší
Vltavy. A stále zjišťuji, že nikde ani zdaleka nevysílají
tolik muziky české provenience jako na portugalské RDP2.
Dvořák všude, Janáček mnohde. Ale tolik koncertů a desek naší
hudby od barokních autorů po folklorní kapely mají jen
Portugalci. Onehdy jsem si je zase pustil, a co první slyším?
Hraje Filharmonie Brno, řídí Petr Vronský. Záhada!
Připravil Milan Šefl
